Bunkry v Albánii slouží jen pro srandu králíkům

Vyskytují se opravdu všude. Víte však, za jakých událostí bunkry vznikaly a k čemu slouží dnes?

„Jak se sem mohli vejít dva?“ divím se a při otočce si odřu ramena. Z betonové výseče koukám na horu Maja Jezerce. Jsem v jednom z albánských bunkrů v pohoří Thethi. Kdyby mě někdo chtěl odstřelit granátometem, udělá to s prstem v nose. Bunkry jsou nesmyslné, ale v Albánii je uvidíte na každém rohu.

Věhlasné albánské bunkry podléhají prvnímu vážnému útoku. Mému. Miluju československé opevnění, s partou kamarádů občas v některé pevnosti hlavně na severu Čech přespíme, abychom mohli obdivovat život v bunkru v plné kráse. Jenže betonová monstra československé výroby, která bohudík nebo spíš bohužel nebyla nikdy použita, se s albánskými chudokrevníky vůbec nedají srovnávat.

Do Albánie se jezdí za krásnými horami a plážemi, za jídlem a černookými holkami a pak také kvůli touze pochopit mentalitu totalitního vůdce Envera Hodži, který ve snaze ochránit zemi rozesel do každého koutu shluk malých nebo velkých bunkrů. Kolik jich je? Místní říkají, že nepočítaně. Každý Albánec měl mít podle Hodži svůj vlastní a do něj v případě potřeby utíkat s puškou. Odhady mluví o 700 000 a některé dokonce o 1,5 milionu, a i to je možné.

Od Zoga k Hodžovi

Seběhlo se to tak: král Zogu spolupracoval s Mussolinim a Itálie během druhé světové války zemi obsadila. Partyzánské hnutí v čele s Enverem Hodžou ale vzalo osud země v roce 1944 do svých rukou a díky odvaze, síle a populismu dosáhlo obrovské popularity. Hodža zavedl první ateistický stát, zrušil církve, zakázal vlastnit auta.

Během socialistické éry „země orlů“ přerušila styky nejprve se Západem a později vystoupením z Varšavské smlouvy na protest proti okupaci Československa v roce 1968 i se sovětským blokem. Krátké období orientace na Čínu vystřídala totální izolace, která zemi přivedla k ekonomickému krachu. Právě v této době Hodža všude rozesel svoje nepotřebné a stupidní bunkry. Chtěl se tak ve své paranoii chránit jak před Západem, tak před Východem.

Na hřbitově i na křižovatce

Když padly stalinistické poměry, byly bunkry ponechány svému osudu. Odstranění je podle propočtů tak nákladné, že si je země nemůže dovolit. Demolice jednoho stojí v průměru 800 eur. Ustoupily jen ty stavby, které bránily výstavbě nových domů nebo silnic. I tak se ale běžně setkáte s bunkrem, který trčí z rohu křižovatky jako vysypaný náklad, nebo s bunkry na pláži, kam si můžete odskočit na malou. Bunkry potkáte mezi hroby na hřbitově a na dalších místech, kde byste je nečekali. Na soukromé zahradě, vrcholcích hor a některé dokonce na dně zatopených oblastí.

Konstruktér přežil

První objekt obrany představili podle novinářů albánskému diktátorovi už v roce 1958. „Jak pevně věříte v odolnost tohoto bunkru?“ zeptal se Hodža hlavního konstruktéra. „Nepochybuji o ní,“ zněla odpověď. Hodža pak nařídil konstruktérovi vlézt do bunkru a nechal ho ostřelovat tanky. Dnes to prý Albánce trochu mrzí, ale konstruktér přežil a mohlo se začít stavět. Když se ale podíváte střízlivým okem na zdejší stavby, musíte uznat, že by moc neobstály. Třeba řopíky, což je česká přezdívka pro malé stavby pro jednoho až dva chlapy, jsou větší částí nad zemí a vojáky uvnitř by chránila jen asi třiceticentimetrová vrstva betonu. Tankové střele by dlouho vzdorovat nemohly.

Když ne kvalita, tak aspoň kvantita. Hodža si usmyslel, že bude stavět bunkry do jakýchsi paprsků. V centru je velký hlavní bunkr, kolem něj větší a paprskovitě se do všech světových stran rozbíhají menší „řopíky“, přičemž každý z nich musí být na dostřel toho druhého. Aby byly chráněny i před parašutisty, jsou u některých zasazeny pichlavé agáve jako přírodní zátarasy.

Barevné i pokálené

V hlavním městě Tiraně najdete bunkry v různých barvách. Je to pozůstatek z devadesátých let, kdy „houby“, jak místní bunkrům říkají, začali lidé pomalovávat. Podle Tomáše Lébra z Mladé fronty DNES první porevoluční ministr kultury dokonce oficiálně vyzval umělce a děti, aby společně zkrášlili „houby“ mezi metropolí Tiranou a letištěm. Takové znevážení vojenských objektů se tehdy nelíbilo stále mocné armádě a projekt zastavila.

Ovšem dodnes najdete na bunkrech různé vzkazy včetně malůvek zdejších popových nebo fotbalových idolů. Je to mnohem lepší, než najít uvnitř důsledky lidské potřeby. Protože právě k tomu albánské bunkry jsou. Albánci se v nich snažili chovat slepice a králíky, ale těm se tu prý nelíbí. Jako sklad brambor a obilí se některé „soukromé“ houby využily, ale čeho není nikdy dost, jsou záchody. Hlavně v Albánii, která instituci veřejného WC prakticky nezná. Vždyť jen hromadný svoz odpadu v Tiraně funguje pouze tři roky. A to ještě není jisté, kde odpad končí. Na cestách tu o spalovnu ani řízenou skládku nezavadíte. Holt moře je velké. Stejně jako Hodžova touha po obraně.

Autor článku, Petr Holeček, pracuje pro CK Mundo, která pořádá zájezdy do Albánie.