Běda mužům, kterým žena vládne? Muži, máme se bát žen?

Matriarchát není feminismus

„Já bych všechny feministky poslal do dolů. Pokud mají pocit, že je vyrovnají chlapům, ať jdou rubat uhlí. Chlap se klidně postaví k plotně. Ostatně je mnohem více známých šéfkuchařů než šéfkuchařek.“ Tato slova padla v ostravské hospodě Baník (ano, i autora článku okamžitě napadlo ono ostravské zvolání, kde jméno fotbalového klubu je jedno ze dvou slov. Tím delším). Jakkoli citace může znít nekorektně, prvoplánově, genderově nevyváženě, stojí se nad ní zamyslet. Nikdo soudný nepochybuje o rozdílnosti mužů a žen. Jak jinak by Kůstka ze Sběratelů kostí dokázala jedním pohledem na, dejme tomu stydkou kost, odhalit pohlaví oběti? Máme jinou muskulaturu, jiné ukládání podkožního tuku, ženy v podstatě neonemocní hemofilií, neboť jde o genově podmíněnou záležitost, což ale neznamená, že nemohou být přenašečkami… fyzických, ale i psychických odlišností bychom našli desítky. Jenže matriarchát není feminismus, byť se jím radikální feministky rády zaštiťují. Jaká byla role ženy v minulosti?

Mocné ženy

Pokud bychom chtěli tvrdit, že minulost patřila z hlediska panování výhradně mužům, museli bychom vynechat tak známá jména, jako byla Kleopatra, kněžna Ludmila, Marie Terezie, dodnes žijící britská královna Alžběta či její „souputnice“ na místě ministerské předsedkyně – Margaret Thatcherová. V rámci diskuzí je časté zaštiťování pravěkým matriarchátem, což ale nebyla „vláda ženy“, byť kult Venuší to může evokovat. Sošky „macatých“ žen označované jako Venuše mohly být zhmotněním sexuálních představ pravěkého muže – umělce stejně tak, jako znázornění kultu plodnosti.

Společnost měla v minulosti jasně rozdělené role, z nichž vyplývaly jednotlivé práce, přičemž starost o budoucnost rodu spočívala mnohem více na ženách než mužích. To platí jak o mužských lovcích evropského neolitu o severoamerických indiánech v průběhu moderních dějin. Obě skupiny mužů vyrážely na lovecké i válečné výpravy, zatímco ženy obhospodařovaly „teplo rodinného krbu“, a je v zásadě jedno, zdali to bylo v jeskyni či tee-pee. Faktem zůstává, že to byly ženy, které měly kontrolu nad naprosto zásadní zdrojem – distribucí a přerozdělování potravin. Lidově řečeno šlo o „kontrolu nad spíží“. A ruku na srdce, není tomu tak i dnes?

Matriarchát nebyl vládou žen

„Když muži odešli do boje nebo jen na lov a byli odloučeni od domova, žen a dětí, byla role vlády nad rodem automaticky ženě svěřena. U národa Lýkijů poté vyplývaly i nároky na dědičné právo a jména potomků byla odvozována od matky, což ještě později podrobněji rozeberu. Lýkie je však o něco novodobější model než neolitická společnost, kde matriarchát můžeme chápat spíše jako společný jednotící prvek (neživý) pro obě pohlaví,“ píše Dominika Czimprichová ve své práci Matriarchální společnosti v neolitu.

Matriarchát versus patriarchát

Dělení společností na matriarchální a patriarchální je vlastně jen jinou vahou hodnocená úloha jednotlivých rolí. V případě rozšiřujících se říší, ať už ro byla říše Římská, Osmanská, Hitlerova Třetí říše, nebo říše chána Džingischána, šlo v zásadě o výbojné a expandující státní útvary, v jejichž čelech stál muž. To ale neznamená, že by muži bojovníci byli dlouhodobě schopni samostatné existence. Vypustíme-li fakt, že by netrvalo dlouho a vymřeli by, tak někdo muset dělat ono možná neromantické, ale důležité zázemí.

Naopak v usedlých, neexpandujících společnostech snažících se o trvalou udržitelnost nabývaly na významu ženy. Nejde jen o výše zmíněný kult kněžek či Venuší, ale i těhotných bohyní. „Bohyně jsou zobrazovány nahé, s rukama na zvětšeném břiše (díky těhotenství), jejich tělesný stav je připodobňován k úrodné a oseté zemi, její křivky ke zvlněné přírodě. Paleolitická bohyně byla matkou sklizně, důležitou pro sběrače, během neolitu se z ní stává patronka domestikovaných plodin, především obilí, a jistota dobré úrody. V domech se její vyobrazení objevuje často u pece, ve které se nejčastěji peče obilný chléb, a doplňují ji symboly vedené ze čtyř směrů dle zvyku setí obilí ze všech světových,“ píše Dominika Czimprichová.

Ženy zastávaly roli kněžek i chrámových prostitutek, byly léčitelky i věštkyně (stačí vzpomenout na slavnou delfskou Pýthii z Apollonova chrámu). Nedá se tedy plošně říci, že by ženy v minulosti neprosazovaly. Zajímavé je, že archeologická interpretace mužských a ženských hrobů, které byly bohaté na nalezené předměty tvrdí, že v případě muže jde o „vůdce či vladaře“ zatímco v případě ženy je často zmiňována její role „manželky vůdce či vladaře“. Mimochodem, pokud bychom za matriarchát označili vládu žen(y), byl by muž pod pantoflem spokojený jen proto, že žije v „matriarchální“ domácnosti. A přiznejme, že takovýchto párů by se našla spousta, nejen do absurdna vyhnaná reality show Štiky.

(Bez)mocné ženy?

Je nezpochybnitelné, že v 19. století byl ženám skutečně upírán přístup ke vzdělání, zejména v oblasti vysokého školství, i přístup k podílu na moci. Jedním z posledních míst v Evropě, kde bylo ženám povoleno volit, bylo Švýcarsko, kantonu Appenzell Innerrhoden zavedl volební právo žen na kantonální úrovni až v roce 1990. Dnes jde o zemi, která je dnes díky možností referenda dáváno za vzor „všelidové demokracie“. Jen pro zajímavost, první zemí, kde bylo všeobecně zpřístupněno volební právo ženám, byl Nový Zéland. Otázka vzdělání dávno padla. Neexistují statistiky, kolik studentů/studentek aktuálně vycestovává za studiem, nejen v rámci populárního programu Erasmus, do zahraničí, ale lze předpokládat, že otázka pohlaví není rozhodující.

V současné euroatlantické společnosti se řeší, že v případě žen není platová rovnost a nejedna studie ukazuje, že tomu tak skutečně je. Podle mnohých neodpovídá zastoupení žen ve vedení firem či politických funkcích jejich procentuálnímu zastoupení v populaci. Na téma genderu existují tisíce diplomových prací. Je zvláštní, že téma sice trochu ve společnosti rezonuje, ale mnohem více s ním hýbou poplatky u lékaře, cena másla nebo aktuálně rozdělená společnost mezi příznivce a odpůrce současného prezidenta. Můžeme se dohadovat, zdali je to tím, že ženy jsou skutečně aktuálně mužskou maskulinní společností utlačovány, a nebo většina z nich prostě nemá potřebu „drát se nahoru“, mít pocit moci, a „lovit mamuta“, což se v dnešní společnosti odráží na růstové křivce bankovního konta. Jak ukázala kampaň #MeToo, tak obrana „něžného pohlaví“ nabývá občas až absurdních podob. Pokud by byl brána optikou tohoto hashtagu, tak by polovina lidstva byla hromadou sexuálních zvrhlíků ohrožující tu druhou polovinu.

V případě chápání role matriarchátu nejde ani tak o to, zdali žena mužům vládla (byť tomu tak občas bylo), ale o způsob, jakým na ni bylo ve společnosti nahlíženo. Radikální feministky jsou pro roli ženy stejně nebezpečné jako diktátor pro myšlenku demokracie.

Text: Topi Pigula