Balzamování mrtvých během americké občanské války: Jak se ze smrti stal výnosný byznys

Doktor Richard Burr při balzamování neznámého vojáka během občanské války. Zdroj: Library of Congress

Je snaha zpeněžit smrt vojáků amorální, anebo se jedná o logickou podnikatelskou příležitost? Americká občanská válka přinesla velký pokrok v balzamování, ale otevřela i některé etické otázky.

Je těžké si to přiznat, ale války přinášejí i určitá pozitiva. Obvykle se hovoří o technologickém pokroku, ať už co se týče vývoje zbraní, či průmyslové výroby obecně. Odvážnější sociologové či antropologové budují o teorie o uvolnění tenze nahromaděné ve společnosti a možnosti reorganizace lidské pospolitosti k lepší budoucnosti. S takovými přístupy lze samozřejmě i nesouhlasit, pokud se však podíváme na americkou občanskou válku v 19. století, nalezneme jeden bizarní, avšak bezesporu zásadní pokrok – a to ve sféře uchovávání mrtvých.

Pokrokové začátky

Do poloviny 19. století nebylo balzamování mrtvých běžnou praxí. Chirurgové a patologové pouze uchovávali různé vzorky a odebrané orgány po pitvě, a k těmto účelům se obvykle používaly roztoky založené na mýdle a arsenu. V roce 1838 přišel francouzský chemik Jean Gannal s nápadem vstřikovat mrtvolám arsen rovnou do krkavice, tedy největší krční tepny. To sice zabránilo rozkladu těla, ale patologové následně často trpěli otravami toxickým arsenem. Do ideálu měl tento pokrok daleko.

To vše se změnilo 24. května 1861, kdy byl zastřelen plukovník Elmer Ellsworth z unijní armády. Jednalo se o první smrt důstojníka severských států. Zpráva o smrti čtyřiadvacetiletého vojáka se dostala do Washingtonu, kde pracoval chirurg a pohřebník Thomas Holmes. Ten nabídl své služby Ellsworthově rodině, dlouhodobě se o techniky balzamování totiž zajímal. Ellsworthovo tělo připravil tak dobře, že vydrželo být vystaveno jak několik dnů v Bílém domě, tak i následnou cestu do důstojníkova rodného New Yorku. Zdokonalil totiž Gannalovu techniku tak, aby nebyla pro ošetřující personál nebezpečná, a jím vytvořený roztok postupně začali využívat i další lékaři.

Balzamování po americku

O balzamování začínal být čím dál tím větší zájem – na rozlehlých bojištích americké občanské války umíraly tisíce mužů, často velmi daleko od domova. Transport jejich těl do rodných měst a vesnic nemohl proběhnout tak rychle, aby se pozůstalí mohli důstojně rozloučit, a tak se z balzamování stal velmi výnosný byznys. Sám Holmes dle vlastních slov nabalzamoval více než 4 000 padlých vojáků, jeho taxa přitom byla poměrně neskromných 100 dolarů za osobu. Nejen on, ale i další balzamovači měli své stánky nedaleko bojišť, často i s několika vystavenými „exempláři“, tedy mrtvými vojáky neznámého původu, kteří sloužili jako reklama.

Výdělečná povaha této práce vedla k tomu, že se většina populace dívala na balzamovače jako na supy, zneužívající lidské tragédie. Unijní generál Ulysses Grant prý začátkem roku 1865 dokonce zakázal balzamovače u bojiště, jelikož pouhá jejich přítomnost podrývala morálku vojáků. Zaznamenány jsou i případy, kdy balzamovači údajně vydírali pozůstalé, jelikož jim odmítali vydat tělo jejich příbuzného zadarmo. Těžko říct, jestli lze tyto praktiky přičíst spíše kapitalistické nátuře zámořských obyvatel, kteří tehdy nevynechali jedinou příležitost k výdělku, nebo obecně sníženým morálním nárokům v těžkých válečných časech, kdy se každý snažil uživit, jak se dá.

Většina balzamovačů měla i jinou specializaci – často se jednalo o majitele pohřebních ústavů, a tak uchování těla nabízeli zároveň s rakví a dalšími pohřebními službami. Po skončení války se tento překotně rostoucí byznys do značné míry zastavil. Na bojištích namísto lékařů úřadovali spíše hrobníci, kteří se museli postarat o pohřbení těch, jejichž nabalzamování a transport domů nikdo nezaplatil. Jak se poválečný život začal vracet do normálu, o tyto služby už nebyl takový zájem. Avšak technický pokrok, z něhož se další dekády čerpalo, se alespoň v této oblasti bez debat vydařil.