Americká armáda vážně uvažuje o vzniku autonomních válečných robotů!

Už více jak dekádu jsou praxí dálkově ovládané vojenské drony. Tyto poletující mašiny řízené lidmi vzdálenými tisíce kilometrů sice mohou na první pohled působit jako roboti, lidský prvek je v jejich operacích však stále kritický. Americké ministerstvo obrany však nyní řeklo, že autonomní bojové systémy, které by spoušť směly stisknout bez souhlasu člověka, si zaslouží zvážení. Není to nutně signál k jejich vývoji, padlo tím však další vojenské dogma.

Stroje, co střílejí samy

Myšlenka zazněla na březnové konferenci věnované vojenské robotice z úst představitelky amerického ministerstva obrany Melissy L. Flagg, podle níž se plánovači "musejí zamyslet nad tím, co autonomní systémy vlastně znamenají". Doposud se tato definice vztahovala toliko na fiktivní Terminátory – stroje, které si samy vybírají cíl a především se samy rozhodnou k jeho eliminaci. Ale vidina stroje, který se rozhodne sám vystřelit, může být i relativně nevinnější – může jít například o bezpilotní letoun, který nepřátelským rušením přijde o komunikaci s lidskými operátory.

Flagg vlastně ani neřekla, že armáda musí začít autonomní stroje nasadit, ale spíše, že musí proběhnout debata nad jejich možnostmi a definicemi, i kdyby podobně jako u jaderných zbraní na konci nemělo být nasazení nového zbrojního systému, ale naopak bilaterální mezinárodní dohoda o jejich regulaci. Podobné dohody již v minulosti zamezily dalšímu zbrojení a nasazení ničivějších verzí jaderných zbraní. Je proto možné, že historie se bude opakovat. Před tím však musí být určeno, co ještě je autonomní mašina a co nikoliv. I když teoreticky autonomní zbraně slibují velké věci, paradoxně nejméně svolní k jejich nasazení do bojů byli sami vojáci – obávali se totiž palby do vlastních řad.

Vedle létajících dronů by superrychlé autonomní rozhodování bylo užitečné především pro pozemní roboty. Nenechte se mýlit, bojová pozemní UMV (Unmannec Motor Vehicle) již dávno vznikají. Ve Spojených státech od roku 2000 existuje program nepilotovaných lehkých tanků jménem Ripsaw, Rusko zase loni představilo v zásadě identický lehký bezpilotní tank Uran-9. Podobných projektů existuje celá řada – některé jsou určené jenom pro ozbrojenou obranu statických objektů, jiné přímo pro ofenzivní činnost. Prozatím většinu z nich spojuje, že ovládány mají stále být lidmi v týlu.

Terminátoři zítřka již dnes

Kritici upozorňují, že UMV mají oproti UAV celou řadu nevýhod. Jde především právě o ovládání – v členitém území, jako bylo to horské, ale i městské, by bylo lidské radiové ovládání stroje na dálku notně omezené – a navíc snadno rušitelné i primitivními prostředky jako dýmovnicí. Satelitní spojení by mělo být přesnější, je mu však zároveň vlastní delší míra odezvy stroje. Co nemusí tolik vadit u letounů pohybujících se vysoko nad hlavami teroristů, by ovšem stejný koncept v bleskovém pouličním boji mohlo vyřadit ze hry. Zbývá tak snad jen omezené využití UMV jako frontového průzkumného vozidla. To je však stěží revoluční změna bojiště. Není proto vyloučené, že jde spíše o slepou vývojovou větev bojových strojů.

Nakonec, nebylo by to poprvé, kdy Pentagon k překvapení všech zamítne weponizaci podobné technologie. Loni například americká námořní pěchota testovala, zdali robotická mula BigDog nemůže fungovat i jako ozbrojený pozemní dron. Mariňáci by s ní mohli čistit budovy bez ohrožení vlastního života. Nakonec však polní testy ukázaly, že BigDog má na nasazení do přímého boje příliš hlučný motor a příliš malou výdrž. Snaha nasadit do války stroje tím sice zdaleka neutichla. Zároveň se ovšem ukázalo, že ne každý progresivní nápad vojáků se nakonec dočká uplatnění. Možná však, že to hlavní, co podobným mašinkám k efektivnímu nasazení chybí, je vyloučení pomalého lidského elementu z ovládání během boje...

Začít to může nenápadně – stroj bude například v úvodu pouze sám umět opětovat palbu zahájenou nepřítelem, jezdit s ním jinam stále bude operátor. Později už se bude na základě parametrů mise i sám pohybovat, a nakonec si možná i autonomně určí ony parametry podle strategické situace snímané ze vzduchu. Můžeme tak jen doufat, že mašiny budoucích válek budou stále podstatně poruchovější a hloupější, než v co doufají spisovatelé vědecké fantastiky.

Ladislav Loukota