Výročí 3. 12. 1984 – největší chemická katastrofa. Americká firma zabila tisíce Indů

Tisíce mrtvých během tří dnů

Literární údaje o počtu mrtvých během prvních tří dnů se liší, nicméně odhady se pohybují nejčastěji mezi 6000–8000. Encyklopedia Brittanica udává, že počet obětí hned po úniku plynu byl 2000 lidí. Firma založená roku 1917 jako Union Carbide and Carbon Corporation během první i druhé světové války rozvíjela své aktivity, mimo jiné měla svůj podíl na dodávání materiálů na výrobu první atomové bomby USA. Její továrna na pesticidy, postavená v indickém Bhopálu, měla být kopií podobné, postavené v USA, ale v rámci snižování nákladů byly hrubě nedodrženy některé bezpečnostní předpisy. Používané byly jiné, levnější materiály, zanedbávala se varovná opatření… Už v prosinci 1981 se jeden ze zaměstnanců otrávil jedovatým fosgenem. Tento plyn byl mimo jiné poprvé použitý za 1. světové války v bitvě u Verdunu. Stejný zdroj uvádí finální počet obětí mezi 15 0000–20 000.

Únik plynu

Dne 2. prosince 1984 čistili zaměstnanci potrubí přivádějící prudce jedovatý MIC. Čištění se provádělo pomocí proudu vody o vysokém tlaku. Kvůli špatnému stavu systému došlo k průniku vody do nádrže, voda začala reagovat s methylisokyanátem (MIC). Jedná se prudce jedovatý dráždivý plyn způsobující kašel, bolest na hrudi, dušnost, astma, podráždění očí, nosu a krku, svědění a pálení kůže. Vyšší úroveň expozice (nad 21 ppm) má za následek trvalé (částečné) poškození zraku, plicní edém, rozedmu plic a krvácení, bronchiální pneumonii až s následkem smrti. Voda, která se dostala do nádrže s MIC, začala reagovat, plyn se ohříval, zvyšoval se tlak v potrubí, což nakonec vedlo k rozlomení ventilu a úniku zhruba 40 tun plynu. Venku právě odbila půlnoc a do krajiny se začala šířit smrt.

Odškodnění

Meteorologická situace byla navíc nesmírně nepříznivá, vítr zanesl plyn do hustě osídlených oblastí a navíc klesl k zemi a zasáhl oblast o rozloze 60 km2. Situaci zhoršil i fakt, že nebyl okamžitě vyhlášen poplach, který by sice plyn nezastavil, ale mohl alespoň část lidí varovat, ať už ve formě nejprimitivnějších protiopatření (vlhký hadr přes obličej) či možném útěku (evakuace). Z havárie se vyvinula nejen obrovská mezinárodní ostuda, ale vzedmula se velká mezinárodní vlna podpory obětem a zároveň protestů proti americké firmě. Firma se zprvu bránila oběti odškodnit s odůvodněním, že postižení načerno osídlili oblast u chemičky, takže vlastně šlo o pochybení ze strany Indů, kteří se zabydleli v tzv. bezpečnostní zóně. V roce 1989 indický Nejvyšší soud nařídil společnosti Union Carbide zaplatit obětem nehody náhradu ve výši 470 milionů dolarů. Text: Topi Pigula