Před 103 lety rozpoutal Mustafa Kemal Atatürk tureckou válku za nezávislost

Válečný konflikt İstiklâl Harbi, nebo chcete-li turecká válka za nezávislost, probíhal mezi květnem 1919 a říjnem 1922. Dnes si připomínáme výročí zahájení bojů mezi tureckými nacionalisty na jedné straně a Řeky a Armény na straně druhé. Výsledkem vleklých bojů a diplomatických jednání bylo zrušení Osmanské říše a v roce 1923 vznik Turecka.

Příběhy, které začaly před více než sto lety, a nedávné události mají nápadně podobný scénář. Hlavní roli v něm hrají stejné státy. Je to náhoda? Určitě ne. Pojďme se na tehdejší události podívat podrobněji.

V průběhu 19. století postupně začala slábnout moc rozpínajícího se osmanského impéria. Když se pak v listopadu 1914 vládnoucí sultán rozhodl připojit na stranu Německa a bojovat jako člen Trojspolku, rozběhl se kolotoč událostí, které vedly ke konci sultanátu a Osmanské říše jako takové. Boje první světové války byly oficiálně ukončeny příměřím podepsaným 30. října 1918 v Mundros. K definitnímu rozdělení sfér vlivu pak došlo na mírové konferenci v Paříži, jež se uskutečnila v roce 1919. Ale nemylme se, vítězné mocnosti měly vše dojednané již v průběhu války. Velká Británie měla získat vliv a správu nad územím Iráku, Palestiny a Zajordánska. Francii měly připadnout Sýrie a Libanon. Nově vznikající Arménie měla začít spravovat území na východě a konečně východní Thrákie měla být přiřknuta Řecku. Britové navíc dostali za úkol vytvořit v Istanbulu a úžinách Bospor a Dardanely demilitarizované pásmo.

Turci by uvedením této dohody v praktický život ztratili více než 80 % své původní rozlohy. To bylo pro turecké nacionalisty vedené Mustafou Kemalem naprosto nepřijatelné.

Mustafa Kemal – válečný hrdina a vůdce

Turecká armáda byla po skončení první světové války v rozkladu a zdálo se, že není schopná žádné akce. V dubnu 1919 se jejím vrchním velitelem stal Mustafa Kemal, jenž se proslavil v bitvě o Gallipoli. Kemal se odmítl přizpůsobit sultánovu rozkazu ustat v přípravách na válku a uspořádal Kongres v Silvas. Výsledkem jednání bylo formulování jasného a odmítavého postoje k plánovanému rozdělení tureckého území mezi vítězné mocnosti. Kemal se odmítl vrátit do Istanbulu a přesídlil na území Malé Asie, kde se vytrvale snažil získat další spojence pro svůj plán převzetí moci. Po volbách do parlamentu Osmanské říše na konci roku 1919 se zdálo, že nově vzniklý orgán bude mít dostatečný mandát k potlačení Kemalova hnutí. Nestalo se tak. Na prvním oficiální zasedání nového parlamentu 12. 1. 1920 byl přednesen Kemalův telegram a teze v něm uvedené získaly velkou podporu veřejnosti i některých politiků. Vzniklo nové „Turecké národní hnutí“, které Mustafa Kemal prohlásil jedinou legitimní vládou země. V lednu 1920 byl formulován tzv. Národní pakt, který požadoval uvolnění blokády úžin Bospor a Dardanely a sebeurčení tureckého národa. Obojí se pro Brity stalo nepřijatelným a válečný konflikt už nešlo zastavit.

Na prahu války

V březnu 1920 vznikl nový parlament v Ankaře, který Mustafa Kemal nazval „Velké národní shromáždění“. Sultán jeho i řadu dalších aktivistů odsoudil v nepřítomnosti k trestu smrti. Přesto Kemal získával na oblibě a uznání u běžných obyvatel Turecka a společnost se začala výrazně dělit na tábor Kemalových příznivců a odpůrců. Sultánova armáda byla v zuboženém stavu. Jeho vojáci neměli chuť bojovat a často dezertovali. Proto Britové rozhodli, že požádají o pomoc Řeky, kteří měli na území Malé Asie své jednotky. Kemal naopak našel vítané spojence v sovětském Rusku a plukovníkovi Buďonném. Mezitím byla 10. srpna 1920 podepsána tzv. Sèvreská mírová smlouva mezi státy Dohody a Osmanskou říší. Výsledkem bylo rozdělení tureckého území mezi Řeky, Armény, Brity a Francouze. Kemalova vláda sídlící v Ankaře prohlásila tuto dohodu za neplatnou a odmítla se jí podřídit. Boje se rozhořely na několika frontách a na nich byly později i ukončeny separátními smlouvami o příměří.

Mír aneb Nic není zadarmo

Pro Řeky sice válka skončila podepsáním příměří v Mudanyi 11. října 1922, ale Britové sveřepě hájili své zájmy až do ratifikace Lausannské mírové smlouvy, jež vešla v platnost 24. července 1923. Řekové se museli vzdát veškerých územních nároků v Malé Asii a východní Thrákii. Turci pak na oplátku opustili své državy v Sýrii, Libanonu, Iráku a Palestině a až do roku 1934 tolerovali demilitarizaci úžin Bospor a Dardanely. Dohoda z Lausanne obsahovala také klauzuli o „výměně“ obyvatelstva. Turecko opustilo na 1,5 milionu etnických Řeků a zároveň do Turecka přišlo půl milionu muslimů.

Zvláštní roli v mírových dohodách sehráli Arméni. Můžeme říci, že Francouzi a další spojenci „vyměnili“ jejich samostatnost za vznik silného a suverénního tureckého státu, jenž se měl stát jakousi nárazníkovou zónou proti stále silnějšímu a suverénnějšímu sovětskému Rusku. V době, kdy boje v Turecku končily, již nemůžeme mluvit o samostatné Arménii, a tak dohodu, jež byla podepsána v Karssku 13. října 1921, ratifikovali zástupci sovětské Arménie a tzv. Kemalisté. Dohoda mimo jiné určovala hranice mezi SSSR a Tureckem.

Francie ukončila válku s Tureckem 9. března 1921 tzv. Kilikijským mírem a nové hranice byly určeny Ankarskou smlouvou z 20. října 1920.

Mustafa Kemal se stal národním hrdinou. Poslední vládnoucí osmanský sultán Mohamed VI. byl nucen opustit Istanbul 17. listopadu 1920 a zbytek života strávit v italském exilu. V ten okamžik už nic nebránilo vzniku Turecké republiky, která byla vyhlášena 29. října 1923. Mustafa Kemal, zvaný Atatürk, byl zvolen novým tureckým prezidentem a pustil se do zavádění významných reforem. Turecko se pod jeho vedením stalo výhradně sekulárním státem, byla zavedena latinka i plné volební právo pro ženy. Významných změn se dostalo i tureckému školství. Turecko se stalo proevropskou zemí s velmi silnou ekonomikou. Přesto se nelze ubránit dojmu, že současný vývoj v zemi se vrací k tradicím islamismu a opouští nastolenou proevropskou a prozápadní orientaci. Těžko odhadovat, kam bude vývoj v Turecku směřovat dál.