5 faktů, které jste o zásazích československých orgánů v roce 1969 nevěděli

„Stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo.“ Gustáv Husák, první tajemník Ústředního výboru KSČ.

Den hanby 1969

Daniel Povolný v knize Den hanby 1969, s podtitulem 21. srpen v ulicích českých a moravských měst, popisuje nejen skutečný průběh demonstrací a zásahů proti nim, ale i nesčetné momenty, které pomalu mizí v propadlišti dějin.

1. Pohraničníky izolujte od společnosti

Bylo jasné, že v rámci demonstrací bude docházet k výměně „protistátních“ demonstrací. Proto jak vojáci základní služby, tak vojáci z povolání měli komplikovaný přístup k veřejnosti. Vojáci, kteří přímo nesloužili ve strážích, byli z odloučených pracovišť odveleni k rotám a nepovolovaly se žádné návštěvy. „Záklaďáci“ totiž disponovali informacemi o (ne)prostupnosti hranice a ani u vojáků z povolání si režim nebyl zcela jistý loajalitou. Roty přímo na hranicích (roty prvního sledu) dostaly rozkaz provádět zesílené střežení státních hranic. „V praxi to znamenalo vyslání zvýšeného počtu hlídek do přiděleného úseku státní hranice, s maximální dobou služby 8 hodin,“ píše Daniel Povolný v knize Den hanby 1969.

2. Nasazení pohraničníků na Václavském náměstí

Jakkoliv je pražské Václavské náměstí vzdáleno od hranic republiky, byly na Václavské náměstí povolány jednotky mající s sebou například OT 64 (OT-64 Skot – střední kolový obrněný transportér). Na místě byla část z nich vybavena obušky a slzotvornými granáty. Josef Maršálek, který měl v Praze na starosti nasazení a koordinaci členů Pohraniční stráže, byl za tuto činnost vyznamenán medailí Za statečnost.

3. Polské vybavení proti českým demonstrantům

Soupis z Polska zaslaných prostředků vypadá následovně (čísla jsou součtem pro celou ČSSR): 1200 dlouhých obušků, 1200 ochranných brýlí, 80 ochranných štítů, 400 přileb, 96 pistolí na vystřelování slzotvorných granátů, 1600 slzotvorných granátů, 1440 slzotvorných nábojů do pistole, 4000 ručních slzotvorných granátů RGL, 200 vrhačů slzotvorných granátů WUL 1, 4000 slzotvorných granátůy pro vrhač WUL 1.

4. Mrtví na ulicích

Zastřeleným mladým lidem věnujeme samostatný článek, nicméně vzhledem k tomu, že se nepodařilo vypátrat střelce, je jasné, že vyšetřování vedlo, pravděpodobně záměrně, do slepé uličky. Kdyby došlo k odsouzení příslušníků Veřejné bezpečnosti či Lidových milicí, bylo by jasné, že komunisté neváhali použít proti vlastním občanům ostrého střeliva. „Šetření nevedlo ke zjištění takových údajů, které by umožnily trestní stíhání konkrétních osob zodpovědných za smrt a zranění lidí při demonstracích k 1. výročí vstupu vojsk…“ tvrdí se v závěrečném usnesení policie České republiky, které bylo sepsáno v lednu 1996. Přitom podle svědků byl popsán příslušník velmi vysoké postavy, který zastřelil jednu z obětí. Už v rámci tehdejšího šetření by mělo být možné identifikovat podle seznamu nasazených v jednotlivých místech a časech vysokého příslušníka SNB a toho následně konfrontovat se svědky. K ničemu takovému nedošlo.

5. Hladovka v Berouně

Přestože vojáci základní služby byli plně podřízení armádě, i tady došlo k „revoluci“ mezi vojáky. Vojáci základní služby byli snadno zastrašovatelní a vydíratelní hrozbou „vojenského prokurátora“, přesto se někteří z nich odhodlali k alespoň symbolickému protestu. Zatímco naprostá většina i přes vnitřní nesouhlas uposlechla rozkazů a část dokonce nastoupila „bránit nekalým živlům“ ve vyjádření svobodného názoru, asi 2 roty „záklaďáků“ v Berouně odmítly snídani a vyhlásily krátkodobou hladovku. Někteří se ozdobili trikolorami. Část vojáků odmítla i obědvat, což vyústilo ve vyšetřování a kázeňské tresty.

Text: Topi Pigula