Žít, či zemřít? Proč lidé odmítají evakuace během katastrof

V naší republice už vyloženě krizové situace nebyly dlouho, i když povodně v letech 1997 a 2002 má spousta z nás ještě v docela živé paměti. Středoevropský region je vůči působení zdivočelých přírodních živlů poměrně v bezpečí, ovšem takové jihovýchodní pobřeží USA je na tom úplně jinak; ostatně i u nás jste si mohli několikrát přečíst o hrozbách spojených s hurikány z Atlantického oceánu. Jenže právě třeba v případě loňského hurikánu Florence se znovu ukázal podivný jev, jemuž musejí američtí záchranáři opakovaně čelit: někteří lidé prostě odmítají opustit své domovy tváří v tvář obrovskému nebezpečí. Proč tomu tak je?

Evakuace na denním pořádku

Doktorka Jennifer Marlon z prestižní Univerzity Yale se právě chováním lidí v krizových situacích zabývá a kupříkladu v roce 2014 se jí podařilo sesbírat odpovědi od tisícovky lidí vystavených nutné evakuaci. Díky tomu je dokázala rozdělit do pěti skupin podle toho, jak ochotně odcházejí ze svých ohrožených domovů; od těch, kteří uposlechnou první výzvu, až po odvážlivce, jež jsou ochotni riskovat životy své i záchranářů a zůstávají ve svých příbytcích do poslední možné chvíle.

Podle Marlon je na vině především komunikace, poněvadž spoustě lidí se nedaří vysvětlit skutečnou vážnost situace. Proto hraje zásadní roli vzdělání – vzdělanější lidé chápou, co obnáší bydlení v oblastech se zvýšeným rizikem přírodních katastrof a jsou ochotnější své domovy kvůli hrozícímu nebezpečí opustit. V rámci komunikace se potvrzují i tradiční pravdy, že lidé potřebují vzory – pokud tedy policejní náčelník ohlásí, že se se svou rodinou evakuoval z domu, šance na přesvědčení ostatních se zvyšuje. Stejně jako při využití správného způsobu, jak na lidi apelovat – suchá výzva v médiích nemá zdaleka takový dopad jako příkaz od místních politických či záchranářských autorit.

Katastrofy a globální oteplování

Stejně tak prý nemá smysl lidi strašit děsivými záběry zničených domů, spíše jsou užitečné praktické rady, co všechno by si měl člověk sbalit. Do hry navíc vstupují i těžko uchopitelné faktory jako například to, že řada lidí nechce čekat na zdlouhavé hodnotící procesy s pojišťovnou a začne s opravou poškozených obydlí na vlastní pěst – a samozřejmě bez dostatečného promyšlení, aby dům budoucí záplavy či vichry vydržel. Tím roste iluzorní pocit bezpečí a lidé se z nedávno opraveného domu nechtějí nechat evakuovat.

Situace se však postupem času zlepšuje. Jiná skupina výzkumníků z Univerzity Yale posledních deset let mapuje veřejné mínění ve vztahu ke globálnímu oteplování a klimatickým změnám. Navzdory tomu, že většina Američanů v probíhající změny věří, o poznání méně lidí si myslí, že se jich tyto globální fenomény osobně dotknou. Toto číslo však každoročně roste a všichni si začínáme uvědomovat, že nejde “jen” o lední medvědy a vzdálené budoucí generace, nýbrž i o nás samotné.

Text: MS