Velký objev NASA. Jupiterův měsíc chrlí gejzíry vody

Po měsíci Encelandus, planetkách Pluto a Ceres a samozřejmě i Marsu máme konečně první skutečný důkaz také o přítomnosti tekuté vody pod povrchem Europy, Jupiterova nejzajímavějšího měsíce. Hubbleův vesmírný teleskop totiž podle pondělní tiskové konference NASA odhalil přítomnost vodních gejzírů tryskajících víc než sto kilometrů nad povrch Europy. Zjištění může znamenat, že nepilotovaná mise hledající zde stopy života je blíže realizaci, než jsme doposud tušili.

Svět, kde prší

Gejzíry Europy obsahující dle spektroskopie vodík a kyslík - tedy prvky vody - byly detekovány na meziplanetární vzdálenost pozorováním siluety měsíce. Zpráva vlastně není natolik překvapivá - o přítomnosti tekutého oceánu na Europě se spekulovalo dekády, vlastně pro něj vše nasvědčovalo daleko dříve, než u zmíněného Enceladu nebo Pluta. První podobné pozorování bylo navíc u Europy učiněno již na konci roku 2012, tehdy ještě nebylo jasné, zdali nejsou vodní výpary pouhým následkem odpařování na povrchu. Věda však nerada dělá prohlášení plná "možná", "asi" a "doufám" - pozorování Hubbleova teleskopu je tak prvním vážnějším důkazem svědčícím v existenci tekuté vody pod povrchem krom dosavadního nepřímého pozorování zvrásněného povrchu Europy.

Samotná detekce je jenom prvním krokem k poznání Europy, existuje totiž hned několik scénářů důvodů vzniku gejzírů. Tím základním je přítomnost podpovrchové tekuté vody a aktivního planetárního jádra - zahřívaného mocnými slapovými jevy vytvářenými Jupiterem. O této možnosti se vědělo déle a naznačuje ji právě zvrásněný povrch Europy, důkaz přítomnosti aktivní geologie. Ďábel je však v detailech - jeden ze scénářů planetárních geologů mluví o přítomnosti obrovského rezervoáru pod povrchem, odkud si voda hledá cestu nahoru přímo, jiné možnosti mluví o vznikání jakýchsi vodních "kapes" nad hlavní masou vody, z nichž teprve unikají pramínky na povrch.

Na každý pád jsou europské gejzíry masivní - stoupají zřejmě až do výšky 160 kilometrů, odkud znovu padají k povrchu a pomáhají tak vytvářet slabou atmosféru. Podstatnější je, že přítomnost "deště" znamená možnost odebrat přímé vzorky tekutiny bez nutnosti provrtávat se tlustou, dost možná několikasetkilometrovou ledovou krustou. Práci by totiž klidně mohla vykonat sonda, jež se přiblíží na 100 kilometrů k povrchu. Právě nutnost vrtání byla doposud největší překážka mise hledající na Europě život.

Šampaňské nechte ještě chladit

Vysoká očekávání od studování europského života je však nutno zchladit jistou dávkou skepse. Samotná přítomnost velkého množství tekuté vody - spekuluje se oceánu o větším, než kolik je vody na Zemi - ještě nemusí znamenat přítomnost života. Například na Marsu je voda zřejmě velmi slaná, což pomáhá udržet ji v tekutém stavu podobně jako nemrznoucí směsi v automobilech. Problém je, že podle toho, co o biochemii z pozemských podmínek známe, je podobná tekutina pro přežití byť jen mikroorganismů zároveň také velmi nevhodná.

Na druhou stranu, Europa se hrdě řadí po bok celé baterii těles, na nichž kosmické agentury potvrdily přítomnost tekuté vody. Loni byla potvrzena přítomnost pramínků tekuté vody (respektive spíše bahna) na povrchu Marsu, letos pak vznikly studie podezírající přítomnost podpovrchových oceánů či alespoň jezer na Plutu a Ceresu. Zejména u dvou posledních těles jde o vcelku překvapivé zjištění - zatímco Mars je relativně podobný Zemi a Europu s Enceladem zahřívají plynní obři Jupiter a Saturn, Pluto i Ceres jsou titěrná tělesa bez velkého partnerského objektu, který by jim startoval jejich mrňavá jádra.

Spekuluje se nad možností, že stlačený led, fungující jako vynikající izolátor, jim zřejmě stačí k tomu, aby se pod povrchem vlivem rozpadu radioaktivních prvků zachovalo dost tepla na roztátí části ledu. Zdá se tedy, že přítomnost podpovrchového oceánu může být relativně častým jevem, a to nejenom ve sluneční soustavě. Pokud tomu tak je, zvyšuje se i šance, že na některém ze světů mimo Zemi vznikne životu dostatečně vlídná vodní směs, anebo si život najde cestu limitacemi. Na každý pád je jen na nás, co s touto možností uděláme – NASA již plánuje nepilotovanou misi k Europě, která by mohla vyrazit snad během příští dekády. A její plánování nepřevzal nikdo jiný než JPL, tedy instituce, která k Marsu rovněž vyslala sondu Curiosity.

Text: Ladislav Loukota