Už 50 let máme mezihvězdný pohon. Tak proč ho nepoužijeme?

Aeronautický svět momentálně s nadějemi hledí vstříc společnosti SpaceX a její snaze srazit cenu letů do vesmíru využitím obnovitelných raketových nosičů. Již více než půl století však na papíře existuje prostředek, který by lidstvu rovněž odemknul možnost ekonomicky přijatelného letu do kosmu, možná rovnou ke hvězdám. Paradoxně při tom využívá zbraní, které po celou tu dobu mohly nad Zemí rozsévat zkázu.

Silnější než chemie

Projekt Orion (neplést se stejnojmenným nynějším programem NASA) byla studie využití jaderných bomb pro pohánění vesmírné lodi. V principu působil tak trochu jako pogo tyč, jíž by namísto skákání pulzy udělovaly výbuchy malých jaderných bomb. Ty by se vždy plnou silou "opřely" do roznášecí plochy na konci lodi a dodávaly jí tak na pohybu kupředu. Vzhledem k tomu, že v jediné bombě by se vlivem síly štěpení či fúze ukrývalo více síly, než v ekvivalentní váze chemického raketového paliva, Orion by se při hmotnosti srovnatelné s nynějšími chemickými raketami mohl dostat mnohem dále a rychleji.

Tvrzení, že idea na Orion byla inspirována kusem oceli, který se vytratil z jisté pokusné jaderné exploze – a měl tak být vyhozen do vesmíru – je jenom částečnou pravdou. První nápady na loď poháněnou jadernými explozemi totiž pocházejí ještě z Los Alamos, původní laboratoře odpovědné za stavbu jaderných bomb z roku 1946. Orion, jak ho dnes známe, přesto vznikl oficiálně až v roce 1958 pod vedením inženýra Teda Taylora a fyzika Freemana Dysona. Více než tehdejší i dnešní křehké kapsli pro několik astronautů se Orion blížil čemusi jako námořní lodi – ocelovému gigantovi, který sázel na hrubou sílu a gigantickou tonáž.

Teoretická příprava však přesto dala nápadu zelenou. Propočty se shodly na tom, že konstrukce by ustála napětí výbuchů, že posádka by byla chráněna před radiací, i že celkově by Orion mohl dosáhnout až 10% rychlosti světla. Potenciálem byly menší lodě i giganti, kteří by si v ničem nezadali s křižníky jako ze sci-fi. Zbývalo zahájit skutečné testování. Pokusné modely spoléhající na chemické exploze fungovaly, Dyson s týmem dokonce cílili na první pilotovaný let na přelomu 60. a 70. let, před dalším krokem nahoru však Orionu zlomila vaz politika.

Pro jinou dobu

Prvotní nápad počítal s tím, že by Orion pomocí detonací startoval již ze Země. To by znamenalo extrémní nároky na konstrukci plavidla, nemluvě o vzniku jaderného spadu. Ačkoliv tak u některých vědců existují pochyby, zdali by Orion mohl fungovat i jako nosič přímo z povrchu planety, na jeho použitelnosti ve vesmíru se shodnou všichni odborníci. Orion je dnes jediný koncept, který je s to efektivně dosáhnout významného procenta rychlosti světla a tak přijít s rychlejším (a především skoro ihned použitelným) cestováním po blízké galaktické oblasti.

Podívejte se na odtajněné záběry:

Paradoxně však dobovému Orionu zlomil vaz právě jeho pohonný systém. Ve snaze prezentovat Orion nikoliv jako prostředek pro civilní lety do vesmíru, nýbrž jako záležitost národní bezpečnosti, totiž inženýři Orion pro prezidenta Kennedyho v roce 1963 představili jako ultimativní nosič jaderných zbraní – větší a hrozivější verzi atomové ponorky, schopné z oběžné dráhy zasahovat Sověty během několika minut, proti níž by nebylo obrany. Kennedy, vyděšený možností další eskalace závodů ve zbrojení sotva rok po Karibské krizi, tak Orionu nakonec zatnul tipec.

Své vykonala i snaha o omezení jaderných zbraní, která v roce 1963 vešla v platnost skrze zákaz atmosférických testů. Vedoucí projektu, geniální matematik a fyzik Freeman Dyson, tehdy otevřeně kritizoval americkou vládu za vědomé brzdění pokroku. Marně.

Ačkoliv i budoucí kosmické sondy využívaly jaderné energie jako zdroje elektrické energie, a například i britská studie projektu Deadalus přišla s využitím síly jádra pro hypotetický mezihvězdný let, Orion si i více než po půl století zachovává přízeň autorů věrohodné vědecko-fantastické literatury i pozici kosmoletu, který se někdy v budoucnu může dočkat své renesance – předtím však budou lety ze Země ještě dlouho spočívat na bedrech průkopníků dneška jako SpaceX.

Ladislav Loukota