Fungovaly by střelné zbraně na Měsíci? Problémem by byla teplota i měsíční prach

Seriál For All Mankind si pohrává s alternativním vývojem studené války. Na rozdíl od skutečného vývoje dokázali Sověti porazit USA ve vesmírném závodě i podruhé a jako první dorazili na Měsíc. Tím ovšem soupeření obou mocností na tomto poli neskončilo a NASA napnula veškeré úsilí k tomu, aby nakonec zvítězila.

Zařadila ženy do programu Apollo, postavila velkou nákladní raketu Sea Dragon a v 80. letech minulého století založila na Měsíci první stálou kolonii Jamestown. Jenže když sovětští astronauti obsadili americký měsíční důl na lithium, Spojené státy vysílají do vesmíru speciální jednotku námořní pěchoty, která je vybavená bíle natřenou puškou M16A2.

To přirozeně otevírá téma, zda by taková výzbroj ve vesmíru, konkrétně na povrchu Měsíce, vůbec fungovala, a jak zřejmě tušíte, odpověď rozhodně není jednoznačná. V první řadě je nutné vzít v potaz, že puška M16 byla vyvinuta tak, by fungovala na Zemi. Podstatná je gravitace stejně jako pásmo teplot, ve kterém se může puška nacházet, a tudíž spolehlivě fungovat, což se nedá srovnat s podmínkami na jiných místech ve vesmíru, kde je lidstvo momentálně schopné přistát.

Problémem je teplota i gravitace

Začněme zmiňovanou teplotou. Ta se může na Měsíci pohybovat od –170 do 120 stupňů Celsia, což je rozkmit, který na Zemi nezažíváme. Pokud bychom měli vzít do úvahy specifikaci pušky M16, je schopná pracovat při teplotách přesahujících 100 stupňů Fahrenheita (37,7 stupně Celsia) a z druhé strany obstát i v „extrémně chladných podmínkách“. První, co by tedy museli pozemští inženýři vymyslet, je efektivní mazivo schopné pojmout celý teplotní rozptyl naší přirozené družice. I nadále by ale museli být vojáci obezřetní stran teploty zbraně, případně možnosti vznícení hnacího plynu projektilu, který by pušku „uvařil“.

Dalším problémem by byla gravitace, která ovlivňuje všechny aspekty zbraně od způsobu usazování nábojnice do zásobníku až po to, jak by nárazníková pružina odrážela skupinu nosičů závorníku sem a tam uvnitř zbraně. Vnitřní mechanismus M16 – a v podstatě všech automatických či poloautomatických zbraní – je totiž přesně načasovaný a pro správné fungování by bylo zapotřebí rozsáhlé testování. Dalšími faktory jsou totiž hmotnost jednotlivých součástí stejně jako chování střelného prachu pod tlakem v nízké gravitaci, který by rovněž vyžadoval poměrně nákladné testování.

Nepřítel jménem prach

S čím by naopak zdánlivě problém nebyl, je samotný projektil, který pro výstřel nevyžaduje kyslík. Ihned po opuštění ústí pušky M16 by se však začaly dít poměrně pozoruhodné věci. Pravděpodobně jste někdy slyšeli o gravitaci či větru – toho prvního na Měsíci příliš není (gravitační zrychlení měsíce číní jen 17 % zemského), to druhé byste tam nenašli vůbec. Ve výsledku to znamená, že by si střela žila „svým životem“ mnohem déle než na Zemi, kde na přibližně 400 metrech klesne směrem k povrchu o více než 60 centimetrů. A co se týče větru, už nikdy byste nemuseli kompenzovat náměr, protože by projektil ze své horizontální dráhy v podstatě neuhnul.

Všechno ale má jeden velký háček. Nenápadný, leč všudypřítomný měsíční prach by zřejmě rozmetal všechny výše předložené úvahy. Ačkoliv má M16 prachový kryt, musel by být ještě efektivnější, aby během boje chránil zbraň před zaseknutím. Prach, jehož struktura připomíná mouku, by totiž s největší pravděpodobností ulpěl na pohyblivých součástech zbraně a minimálně do kompletní rozborky a vyčištění by byl palbě konec.

Zdroj: Popular Mechanics