Prototyp umělé inteligence, která by byla schopná ukočírovat kosmický let, už vznikl

Lety hluboko do sluneční soustavy obvykle narážejí na celou řadu problémů od peněz po radiaci. Často se však zapomíná ještě na jeden důležitý prvek - řízení letové kontroly. Kvůli omezené rychlosti světla by se základny na Marsu a dále musely nutně obejít bez rozvětvené podpory expertů na Zemi. Zdá se však, že na pomoc v tomto opomíjeném problému možná přichvátá umělá inteligence.

Umělá inteligence ve vesmíru

Význam řízení kosmického letu je sám o sobě často přehlížen. Stačí ale vzpomenout na film Apollo 13, aby každému došla zásadní role, jakou už po víc jak půlstoletí letová střediska v kosmických misích hrají. Bez základny plné odborníků na Zemi není dnes doslova možné si představit ani ty "nejsnazší" mise na oběžnou dráhu. Hypotetická mise k Marsu či jinam se však bude muset stále výrazněji obejít pod této podpory. Blýská se však možná na jiné časy. Společnost TracLabs totiž vyvinula umělou inteligenci k řízení simulované kosmické základny. Výzkumníci využili údaje předpokládaného planetárního habitatu, naučili úzce zaměřený strojový algoritmus k jeho simulované čtyřhodinové správě.

Udělátko jménem CASE (kognitivní architektura vesmírných agentů, cognitive architecture for space agents) se v prvním ranku naučilo bezdrátově propojovat veškeré "kognitivní" periferie - například kamery nebo robotické paže. Následně mu byla do vínku dána kontrola na udržovacími procesy, v tomto případě recyklace vzduchu nebo eliminace oxidu uhličitého.

Dýchání jako výzva

Právě druhý zmíněný úkol může být u velkých meziplanetárních misí velkou výzvou. Habitaty s desítkami či stovkami lidí totiž budou disponovat mnohem komplexnější vzduchotechnikou. Může například hrozit, že v jedné části se bude nezdravě koncentrovat oxid uhličitý, a v jiné naopak hořlavý kyslík. AI, která na takovou výzvu bude umět reagovat rychle a autonomně, tak bude zcela zásadním předpokladem větších kosmoletů. Konečně třetí úroveň CASE je schopná i delšího plánování, vědecké činnosti či opravy rozbitých komponentů stanice. Prozatím jde samozřejmě o experimentální prototyp v simulovaném scénáři, který je na hony vzdálený reálnému nasazení. Lze si však představit, že za deset let by jeho nástupci, schopni i rozeznávat lidský hlas, mohli být k nerozeznání od HALa 9000 z filmu 2001: Vesmírná odysea. Pokud tedy odečteme jeho vraždící choutky.

Sojourner na Marsu

Svého druhu to vlastně není tak odlišné od toho, co se v kosmonautice využívá už přes dvě desetiletí. Již legendární rover Sojourner na Marsu v roce 1997 potřeboval vlastní jednoduchou umělou inteligenci ke zvládání překážek. Sedmiminutová informační pauza, během níž signál putuje ze Země na Mars nebo opačně, totiž zamezuje jakémukoliv bezpečnějšímu pojíždějí drahého vozítka po marťanském povrchu. TracLabs aplikuje totéž, jenom ve větší škále. Skutečný pokus v praxi by si společnost chtěla vyzkoušet již v roce 2021.

Blíže k všeobecné AI?

Teoreticky by samozřejmě absenci letového střediska mohla zastat i větší lidská posádka. V praxi se ale na podobné řešení nedá spolehnout vždy. Kosmické lety jsou a ještě dlouho budou fyzicky velmi náročnou aktivitou. Nejrůznější přední odborníci na Zemi nemusejí nutně být vždy v kondici na zvládnutí výzev kosmického letu. V případě krize na palubě kosmoletu nebo základny daleko od Země, může navíc posádka bojovat o holý život, namísto toho, aby mohla problémy řešit z relativního klidu střediska na Zemi.

CASE je prozatím tzv. úzkou umělou inteligencí, tedy zaměřenou jenom na nějaký velmi specificky vyměřený úkol. V posledních měsících se však objevily i názory, podle nichž bychom mohli být i o něco blíže tzv. všeobecné umělé inteligenci. Tedy takové, která uvažuje jako člověk a, jistou optikou, ji lze považovat za umělou bytost. Greg Brockman z nadace OpenAI, který se vývojem strojového myšlení zabývá, se totiž nechal slyšet v tom smyslu, že specifická architektura by mohla přinést všeobecnou AI dřív, než dnes tušíme.

Odborníci typicky příchod "umělé bytosti" stále odhadují na desítky let vzdálenou možnost. Jejich názoru hraje do karet i skutečnost, že se ani nejrychlejší dnešní počítače neumějí vyrovnat významnější frakci kapacity lidského mozku. Podle Brockmana se ale čeká v příští dekádě další stonásobné až tisícinásobné urychlení výkonu superpočítačů. Ruku v ruce s tím se objevují i nové nápady designérů hardwaru, jak konstruovat počítače pro paralelní výpočty. Jedním takovým byl nedávný superpočítač Spinnaker. Snad bychom tak mohli dojít už významnému procentu výpočetní kapacity mozku.

Připočtěme navíc skutečnost, že lidský mozek možná disponuje jistou redundancí v počtu neuronů - na myslící "bytost" jich snad stačí i výrazně méně. Příchod všeobecné umělé inteligence tedy může od nás být vzdálen tak daleko v budoucnosti, jak daleko v minulosti je třeba film VALL-I. Jistě, podobné predikce se objevily už mnohokrát. A nic nezaručuje, že tentokrát skutečně vyjdou. Naplnění odvěkého snu o "umělém člověkovi" jsme však přesto dnes blíž než kdykoliv jindy. Text: Ladislav Loukota