Příští mezinárodní vesmírná stanice bude nejspíše soukromá

Nejpozději po roce 2020 začne současná Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) zoufale zastarávat. Jak ilustruje osud stanice Mir, se kterou bylo na podzim jejího života více starostí než užitku, donekonečna nelze prodlužovat ani životnost vesmírných plavidel. Co však ISS nahradí? Dost možná to bude velká stanice vybudovaná soukromou společností.

K čemu LEO?

Rok 2020 se blíží raketovým tempem, situace mezi světovými velmocemi však nenahrává jakémukoliv budování nástupce ISS v podobě, v jaké byla ISS budována od poloviny 90. let do konce první dekády 21. století. ISS, tehdy ještě pojmenovaná jako stanice Alpha, byla výsledkem dlouhého jednání, pokusů i mnohamiliardových investic napříč mnoha státy, především však Spojenými státy a Ruskem. I kdyby však byly nynější vztahy mezi Západem a Ruskem, potažmo i Čínou ideální, spíše než na okolí Země se velmoci upínají k novým horizontům.

Nač je však stanice na oběžné dráze kolem Země stále dobrá? Nízká oběžná dráha Země (LEO, Low Earth Orbit) je stále nejlevnější způsob, jak optimálně pozorovat nebeskou klenbu a provádět experimenty v nulové gravitaci. Byť možná bude v budoucnu existovat základna na Měsíci nebo stanice dále od Země, pro nejjednodušší pokusy nebo observatoře by bylo umístění dále od Země zbytečným luxusem.

LEO je navíc i optimálním "překladištěm" pro cesty dále do hlubokého vesmíru. Pro pionýrské výpravy kosmické lodi Orion k asteroidům či Marsu si NASA možná vystačí s jediným nosičem, cokoliv praktičtějšího jako průmyslové využití Měsíce však vyjde levněji, bude-li existovat relativně pravidelná a snáze znovupoužitelná doprava po blízkém vesmíru.

Vize od Bigelow

Příkladů, jak využít prostředí Země, je ještě podstatně více včetně průmyslové výroby nových materiálů nebo překladiště pro lunární horniny. Bude však dobře možné, že podobně jako nyní vznikají první soukromí dopravci do vesmíru – ať už máme na mysli turistický raketoplán Virgin Galactic nebo kapsuli společnosti SpaceX, popřípadě jejich méně slavné konkurenty jako Skylon či DreamChaser – ve vakuu po konci ISS možná její roli plně nahradí tyto či podobné společnosti.

Jedna z nich už tu ostatně. Jmenuje se Bigelow a v roce 2013 oznámila partnerství s NASA s cílem vybudovat menší stanici na LEO ze soukromých, částečně nafukovacích modulů. První komplex by se sestával ze dvou (později více) a nabízel by velikost zhruba pětiny ISS. Modulární koncept stanice však sliboval možnost vypustit další díly nebo rovnou druhou stanici na jiné oběžné dráze a s jiným využitím, třebas jako konstrukční základnu pro vesmírnou solární elektrárnu. Dokonce by se časem dalo uvažovat i o možnosti vytvoření umělé gravitace pomocí rotace. V současné době s ní sice Bigelow nepočítá (právě šance na experimenty i život v mikrogravitaci je ostatně největším apelem firmy), v případě úspěchu by ale dříve či později musely soukromé stanice naplnit i tuto potřebu.

Výzkum vstříc první soukromé stanici přitom letí raketovým tempem. Nejnověji společnost Bigelow v létě najala dva veterány astronautického programu se zkušeností z misí raketoplánů Kennetha Hama a George Zamku, aby utvořili a vycvičili základ posádek budoucích soukromých stanic. Do konce roku 2017 by Bigelow rád sestavil první komplex ze dvou nafukovacích modulů BA 330, každý o prostoru 330 kubických metrů (kompletní ISS má necelých tisíc kubických metrů, jenom přes tři sta je však obytných). První z předpokládaného počtu více stanic bude potřebovat dvanáctičlennou posádku včetně záložní skupiny na Zemi, stanice pak pojme čtyři platící hosty. Hosté by pak mohli létat na periody dlouhé tři měsíce, použít by k tomu šlo moduly CST-100, které pro NASA právě ve spolupráci s Bigelowem vyvinul Boeing.

Stanice daleko od Země

Je otázkou, jestli Bigelowu vydrží dech, na druhou stranu v této branži je každý nový projekt během na dlouhou trať – i kdyby neuspěla jeho vize, dříve či později by na ni navázal někdo jiný. Prostor pro aplikace a enormní výdělky v okolí Země je totiž mimořádný. Namísto jediné stanice poletující výhradně po nízké oběžné dráze Země by například komerční mezinárodní stanice (resp. přístupná komukoliv, kdo si pronajme její část) mohl budoucí komplex Bigelowu pendlovat mezi Zemí a Měsícem po přirozené dráze volného návratu a spojit v sobě jak kvality ISS, tak být i pravidelnou spojkou s budoucí lunární povrchovou stanicí. A to nepočítáme menší a specializovanější stanice, či přímo tovární linky.

Jisté je, že momentálně se na obzoru žádná náhrada za ISS v její mezinárodní koncepci reálně nerýsuje. Dokonce i NASA by ráda přišla s mnohem vzdálenějším permanentním komplexem. Agenturou v posledních letech prosvištěly nápady na stanici Nautilus-X, která by byla prvním multimodulárním plavidlem létajícím daleko od Země – skutečnou kosmickou lodí, nikoliv pouze dvěma moduly vypuštěnými jedinou raketou jako bylo Apollo. Mimo Nautila NASA zvažovala i vybudování stanice Skylab II, navazující na americký komplex na LEO ze 70. let. Tato by mohla být umístěna poblíž Měsíce do tzv. Lagrangeova bodu a být odrazovým můstkem pro lety k Marsu. Ani Skylab II by ale nezastal všechny úkoly ISS, nemluvě o tom, že by k letu na něj byla třeba mnohem silnější raketa.

Ačkoliv Čína i Rusko tvrdí, že samy vybudují vlastní menší stanice poblíž Země, tváří v tvář vizi NASA a jejímu vzrůstajícímu propojení se soukromými plavidly – časem i soukromou stanicí na způsob vize Bigelow – se dá očekávat, že i tyto státy raději sáhnout po neutrální půdě soukromníků a své kosmické vize přesunou hlouběji do kosmického prostoru. Bylo by ostatně logické, že drahé kolumbiády si státy nechají samy pro sebe, zatímco komerčně zaplatitelné lety do blízkého kosmu postupně převezmou soukromé společnosti v plném rozsahu.

Ladislav Loukota