Přeprogramování buněk prodloužilo myší život o třetinu

Jak by se vám líbilo nechat si píchnout injekci a "omládnout o pár let"? Právě takové léčby syndromu předčasného stárnutí si ve Spojených státech užila množina myší - terapie Salk Institute založená na variaci metody tvorby kmenových buněk jim prodloužila život o třetinu. Oproti jiným podobným metodám "léčby stárnutí" je navíc tento postup aplikovatelný na dospělácích. Dočkáme se jej však i u lidí?

Nástrahy nesmrtelnosti

Metoda Salku v zásadě stojí a padá na indukovaných pluripotentních kmenových buňkách - tyto typy kmenových buněk jsou "uměle" vytvářené komplexní biochemickou cestou z existujících jiných buněk dospělého člověka, obvykle z buněk kožních. Indukované pluripotentní kmenové buňky se přitom po své přeměně z buněk kožních vyrovnají klasickým embryonálním kmenovým buňkám - mohou se přeměnit na kterékoliv jiné lidské buňky a tak dodat "stavební složky" libovoného lidského orgánu. Navíc u nich při transformaci dochází na restart vnitřních hodin na počátek života buňky – čehož lze využít i pro „omlazení“ majitele buněk.

Raději hned z kraje zmíníme, abyste se neradovali předčasně – metoda Salku byla zatím otestována jen na myších a v minulosti snaha o omlazující terapie skrze hrátky s kmenovými buňkami vyšly spíše vniveč. Celá řada předběžných medicínských studií ukázala, že co musí fungovat na malých hlodavcích, nemusí nutně fungovat i na nás - jenom v poslední řadě takto ilustrativně zapůsobila teze "omlazující krevní transfuze". Ta sice u starých myší způsobila efekt identický s omlazením, avšak u lidí by něco podobného pro komplexnější organismus i větší množství přenesené krve zřejmě mělo podstatně negativnější dopady na organismus. V řadě další pak nebylo ani jasné, jestli injekce omlazených buněk nutně vyvolá omazující efekt i na celý organismus.

Mladí... ale s rakovinou

Další možné komplikace nastínily studie z let 2013 a 2014, které odhalily, že omlazující terapie s pomocí „omlazených“ buněk sice mohou zvrátit vnitřní hodiny těla, ale zároveň vyvolat rakovinové bujení. Je to stejné jako u pokusů s prodlužování buněčných telomerů, tedy vnitřních "hodin" buněk - nedávné pokusy ukázaly, že prodlužování života buňky skrze úpravu telomerů může danou buňku přeměnit v rakovinovou. To, řekněme, není úplně ideální. Další komplikací je paradoxně také absolutnost omlazení kmenové buňky. Vrátit ji zcela na prvopočátek také není žádoucí, cílem je tak otočit čas jenom částečně, ideálně pak opakovaně. A právě to je největším pokrokem nynějšího přeprogramovávání buněk Salku - namísto tří týdnů totiž zdejší postup otočil buněčné hodiny nazpět jenom o 2 až 4 dny.

Injekce dlouhověkosti

Kožní buňky se tak namísto návratu do stavu kmenové buňky pouze staly svým mladším já. Vědci hypotetizují, že si tak mohou umazat část negativních projevů vlastního stárnutí a tak snad prodloužit i život hostitelů. Ačkoliv tento předpoklad zatím není přímo dokázaný, výzkumníci ze Salku mají podstatný podpůrný důkaz. U myší trpících předčasným stárnutím daným genetickou chorobou provedli své částečné předprogramování. Zatímco obvykle by dané myši žily jenom 18 týdnů (jak se stalo u kontrolní skupiny myší, jež léčbu neobdržely), myši podstupující přepogramování se dožily 24 týdnů.

Dá se přeprogramovat i zdraví?

Metoda nevykazuje jenom možnost prodloužení života. Krom vyšší délky života se přeprogramování buněk podepsalo i na lepším zdraví testovacích subjektů. Když vědci ze Salku zkusili přeprogramovat zdravé myši, pozorovali lepší zdravotní stav i u nich. Jenom prozatím nelze říct, dojde-li také u zdravých myší na vyšší dlouhověkost - pokusné subjekty totiž zatím stále žijí a experiment s nimi bude muset probíhat delší dobu.

Zní to skoro příliš dobře, závěry významnějšího ranku jsou zatím ovšem předčasné. Přesto dává Salku jednu podstatnou naději do budoucna - zatímco dřívější hypotetické pokusy s radikálním prodloužením života spoléhaly spíše na možnost ovlivnění plodu v embryonální fázi, tedy nemožnost prodloužit život již narozeným lidem, nynější přístup Salku by bylo možné (v ideálním případě) aplikovat i u již dospělých lidí. Také sami výzkumníci jsou optimističtí - nedojde-li na žádné výraznější komplikace, první klinické testy na lidech by prý mohly přijít do deseti let.

Text: Ladislav Loukota