Odletíme do jiné galaxie pomocí Škadovova motoru? Ruský fyzik chce pohnout celou Zemí!

Ačkoliv se nejpopulárnější vize galaktické budoucnosti lidstva omezují na poletování titěrnými kosmolety, je pravděpodobné, že dojde-li někdy na cesty k jiným hvězdám, budou vypadat docela jinak. Alternativním vizím obrovských generačních lodí či naopak miniaturních samo se replikujících sond však konkuruje ještě jeden koncept – tzv. Škadovovův motor, aneb hypotetický způsob, jak pohnout celou sluneční soustavou.

Když nemůže Mohamed k hoře...

Koncept vymyslel a na 38. kongresu Mezinárodní astronomické federace v roce 1987 představil ruský fyzik Leonid Škadov. V zásadě spočívá ve vystavění obrovského prohnutého zrcadla, které bude čelit jedné sluneční hemisféře. Pokud by se usadilo v takové vzdálenosti, aby jej neodpuzovalo sluneční světlo, ale zároveň nespadlo do hvězdy, zůstalo by zde na stabilní oběžné dráze.

Solární radiace odrážená od zrcadla, resp. zároveň odstínění poloviny slunce, a tak v důsledku vyzařování velké porce energie pouze jedním směrem, by pak mělo začít generovat malý tah konkrétním směrem – voila, princip raketového motoru v extrémní velikosti je na světě. Tak by mělo být možné začít slunce přesouvat v požadovaném směru, třeba k jiné části galaxie. Díky tomu, že Země a další planety zůstávají gravitačně svázané s mateřskou hvězdou, by se celá sluneční soustava přesunovala spolu s komplexem superzrcadla a hvězdy. Během milionů let, v galaktickém měřítku je to nepatrné období, bychom mohli dorazit k jiné hvězdné soustavě nebo třeba opustit celou galaxii.

Zrcadlo by bylo obrovské, dle optimistických propočtů by spolklo jednu desetitisícinu hmoty Země a zřejmě by pro něj bylo nutno v materiál přetavit hmotu menší planety jako Merkur. V zásadě by však drtivou většinu konstrukce tvořila jenom jakási reflexní fólie. Viorel Badescu, materiální fyzik z Bukurešťské univerzity dotázaný webem Popular Mechanics, má za to že již dnešní úroveň technologií by stavbu Škadovova motoru dovolila. Jiná věc je, že by šlo o projekt, jenž by snadno spolkl rozpočty všech dnešních vlád. Automatizace procesu skrze budoucí robotiku by však mohla leccos zlevnit.

Ke hvězdám jinak

Naše sluneční soustava se už nyní v rámci galaxie pohybuje rychlostí 800 tisíc kilometrů v hodině, Škadovovův motor by tak vlastně jenom přinesl určitou kontrolu v tom, kam společně poletíme do budoucna. S pomocí gravitační mechaniky by například Škadovovův motor mohl být způsobem, jak vyřešit problém s omezenou životností slunce – jednoduše bychom přiletěli k jiné hvězdě a nechali planety zachytit její gravitační silou, vystřelujíc staré slunce pryč.

Škadovovův motor i přes notnou epičnost celého nápadu řeší problém řady jiných konceptů mezihvězdného cestování. I postavení obrovské, desítky kilometrů velké generační lodě negarantuje, že plavidlo přežije let do cílové destinace. Je například otázkou, zda-li bude vůbec schopné udržet malý vzorek své populace i v kosmických pustinách. Nedojde na palubě na válku či rozbroje? Navíc je tu problém s umělým ekosystémem – sebemenší chyba by měla za následek ohrožení celého generačního plavidla. U Škadovova motoru bychom však letěli s dnešní Zemí, dnešním Měsícem, dnešním Marsem, kde je tolerance vůči problémům mnohem větší.

Škadovovův motor sice disponuje gigantickou velikostí, oproti jiným hypotetickým megastrukturám, jako je Dysonova sféra, je však stále relativně malá, vlastně jenom o trochu větší než samotné Slunce. Navíc díky tomu, že princip spočívá v transportu celé sluneční soustavy, by bylo možné spoléhat na celou původní infrastrukturu – na to, co se již vybudovalo na Zemi či v době přesunu i na Marsu a jiných planetách.

I bez našeho vlastního Škadovova motoru navíc může být už dnes koncept klíčem k dalšímu hledání kosmických civilizací. Odhalení rychle se pohybující cizí soustavy, v níž jeden objekt září podobně jako centrální hvězdy, ale přitom hvězdou není, by mohl znamenat nalezení cizího Škadovova motoru.

Ladislav Loukota