Na co doplatí naše civilizace? Velký rozhovor s legendárním Miroslavem Zikmundem!

Uprostřed prázdnin si dovolíme být trošku zvědaví. Co jste si všechno zabalili na výlet? Kvalitní trekové boty, funkční prádlo, chytré telefony, dokonalé fotoaparáty, GPS? My jsme si pro vás připravili rozhovor s hostem, který nic z toho neměl, a přesto procestoval bezmála celý svět.

S Miroslavem Zikmundem si v pořadu Kupředu do minulosti na ČRo2 povídala Martina Kociánová nejen o cestování a poznání, ale i o srovnání doby minulé s těmi současnými. Cestovatel svět kolem sebe pozoruje už téměř 100 let. Nikdo jiný v naší zemi a možná ani na světě mi nemůže na tyto otázky odpovědět lépe než polovina slavného dua Hanzelka - Zikmund.

Martina: Na celém světě existuje asi jenom hrstka lidí, která mohla vidět a zažít tolik co vy. Když se na to podíváte teď zpětně, dokázal jste rozkrýt ten motor, který vás hnal kupředu? Pořád dál, pořád jinam, nepřestat.

Miroslav Zikmund: Myslím, že odpověď je úplně jednoduchá. To je přirozená lidská zvídavost. Já myslím, že většina lidí, jak se dostane z maminčina lůna, začíná nabírat moudro a rozkouká se trošku kolem sebe, tak je zvídavá. Je to dané přírodou, takže já myslím, že jsme nebyli, ani Jirka, ani já, výjimkou. Možná, že rozdíl je trošku filologický rozdíl mezi zvědavostí a zvídavostí. Když někdy slyším slovo zvědavost, tak mě vytáhne na mysli obrázek lady. Takové té zvědavé maminy.

Martina: Selky, s dolíčky…

Miroslav Zikmund: …, která s těma založenýma rukama sedí u toho okna, kouká na svět a nic jí nesmí uniknout. Kdežto zvídavost je prostě něco, co by mělo mít ten pozitivní punc. A já se považuju pořád ještě za zvídavého kluka, který když vidí něco nového, tak nad tím jásá.

Martina: Jakou hlavní, ústřední zkušenost jste si ze všech svých cest přivezl?

Miroslav Zikmund: Jestli je hlavní, to nevím, ale je to jedna asi z mnoha, že tato země, o které říkáváme, že to je česká kotlina, tak že to není pupek světa. Jak se mnozí a bohužel naši někteří politici a představitelé domnívají, že se celý svět vztahuje ke státu, který se donedávna ještě jmenoval Československo a teď se jmenuje Česká republika.

To byl poznatek, který jsme si hned, co jsme překročili hranice v 1947, s Jirkou vytvářeli. Nezapomeňte, že to byla doba, kdy jsme tady vlastně žili skoro 6 let v protektorátu, kdy nebylo nic. Já si vzpomínám, že jsme jeli přes rozbombardovaný Mnichov, který byl v té době hromadou trosek. Přes město, které bylo v našich myšlenkách spojeno s pojmem Mnichovská dohoda, která znamenala konec Československa. A pak jsme z toho rozbitého Německa přijeli do Švýcarska.

Najednou jsme byli v jiném světě a přitom to bylo pár set kilometrů od té naší kotlinky. Tam vám byli v telefonních budkách tlusté oškubané telefonní seznamy, mohla jste si naházet mince podle sazebníku a mluvit s celým světem. Já jsem byl svědkem toho 42. roku, kdy jsem chodil pěšky z Nuslí ze svého bydliště do svého pracoviště v dnešní Opletalově třídě a z amplionu hlásili denně seznamy lidí, kteří byli zatčeni a téhož dne bez soudu popraveni. A teď najednou jakési Švýcarsko a lidi tam dýchají svobodně. Tak tam jsem si uvědomil, co znamená rozdělení světa. To, co jsme potom prožívali podruhé, když spadla klec.

Martina: Tento pořad se jmenuje Kupředu do minulosti a my dnes často mluvíme o tom, že se všechno mění příliš rychle. Že jsme neukotveni, roztříštěni, bez hodnot. Pokud byste dokázal zařídit, aby se cokoliv přeneslo z minulosti do přítomnosti, aby se nám žilo lépe, co by to bylo? Co jsme ztratili a dnes bychom to moc potřebovali?

Miroslav Zikmund: Ztratili jsme v první řadě vztah k půdě. Ztratili jsme pocit, že chceš-li být živ, tak musíš být pokorný k orné půdě. Pravidelně jsem jezdíval s bráchou na prázdniny ke svému strýci a tetě do Merklína u Přeštic. Byl to takový ten typický sedlák a tam jsem si uvědomoval, kluk z města Plzně, jak je pracné dopravit zralé obilí do stodoly tak, aby se neztratilo ani zrníčko.

Tam jsem se naučil strašně důležité věci, jako je například kosení, to jsem potom mnohokrát zužitkovával na své zahradě. Jak je důležité stavět panáky, plést povřísla (pozn.: povříslo je druh provazu, sloužící ke svazování snopů). Čili toto všechno se mně hluboce vtisklo do mého jinošství. Myslím, že to dnes chybí.

Dnešní lidstvo si vůbec neuvědomuje, kolik orné půdy jsme ztratili postavením těch nesmyslných skladišť, která nemůžou být víc než dvoupatrová, protože by tam musely být výtahy. Jedete do Prahy z Brna a před Prahou po obou stranách nekonečné sklady čehosi. Naše vlády nedokázaly prosadit takové zákonodárství, které by omezovalo plýtvání ornou půdou. Na to jednou doplatíme.

Co se stane s lidstvem, až jednou naše technologie dospěje tak daleko, že bude stačit, aby zhasly počítače? Které slovo se téměř vytratilo z našeho slovníku? Proč jsme smutný národ? Poslechněte si celý rozhovor!