Může Měsíc za vznik života na Zemi?

Šance na vznik života na jiných planetách je opět o něco menší - nová hypotéza Rice University si totiž myslí, že vzniku života na Zemi výrazně pomohla poměrně nahodilá kosmická kolize před 4,4 miliardami let. Událost, jež kompletně přeorala planetární povrch předešlé "protoZemě", k nám totiž rovněž transportovala kritický prvek, bez něhož by život nemohl existovat - uhlík.

Ničitel světů, nositel života

Otázka uhlíku trápila biochemiky a geology řadu let. Pozemský život je sice tvořen prvky, jež jsou v kosmu hojné - zejména uhlíkem, ale i dalšími - evoluce planetárního tělesa jako je Země však jejich drtivou většinu uzavírá pod povrchem. Modely navíc predikovaly, že uhlík na povrchu měl v minulosti uniknout do meziplanetárního prostoru. Jak již padlo, nejde přitom jenom o uhlík, podobný problém trápí i další prvky, jenže tyto skrze vyvřeliny na povrch, respektive do složení planetární kůry u povrchu, putují přece jenom o něco snáze.

Důkaz o dostatku uhlíku v minulosti planety se přitom válí všude kolem nás - jsme jím my sami. Doposud se spekulovalo nad možností, že kritické prvky pro vznik života musely přijít až po zformovaní samotného jádra a vychladnutí povrchu. To by znamenalo jejich dopad nejméně 100 milionů let po vytvoření sluneční soustavy formou menších těles, jako jsou asteroidy. Nelze se přitom odvolat až na éru pozdního velkého bombardování, tato totiž proběhla až 4,1 až 3,8 miliard let nazpět - přičemž víme, že 3,8 miliard let nazpět již jednobuněčný život existoval, podle odhadů mohl život vzniknout už před 4,1 miliardami let.

Menších kosmických těles by navíc zřejmě ani tak neexistoval dostatečný počet. Co se tedy v minulosti planety stalo, že to zajistilo dostatek uhlíku na povrchu? Podle pokusů a modelů vědců z Rice University nám k existenci paradoxně dopomohla obrovská katastrofa, totiž meziplanetární kolize dávné Země s jiným obřím tělesem. Dost možná šlo o planetu, jež je podle Hypotézy velkého dopadu rovněž odpovědná za vznik Měsíce.

Jádro k jádru sedá

Yuan Li se svými kolegy provedli sérii experimentů, jež měly určit, jak by domnělé složení protoZemě mohlo být ovlivněno megadopadem jiné planety. Například jádro Marsu je totiž podle našich odhadl bohatší na síru, zatímco jádro Merkuru je zase bohatší na křemík. Pod vysokým tlakem a ve vysoké teplotě tým emuloval podobné podmínky, jaké existovaly v jádru Země a jiných planet, přičemž výsledky ukázaly, že planetární kolize by nedostatek mohla řešit.

Pokud by totiž do Země narazilo těleso o velikosti Merkuru, jeho na křemík bohaté jádro a na uhlík bohatý povrch by přineslo přesně takový poměr prvků, který by vznik života zaručoval. V jednom z možných scénářů došli k tomu, že jádro by se v podstatě spojilo s jádrem Země, zatímco kůra by se rovnoměrně rozprostřela po povrchu planety. Skutečnost, že "původní" povrch Země je hlouběji, ostatně předloni naznačila studie profesora Sujoye Mukhopadhyay z Harvardu. Teorii jen kazí jenom jiná úterní studie, podle níž byla kolize Země a objevu k velikosti Marsu extrémně prudkým jevem, který zřejmě přetavil povrch obou planet.

Nejde tedy sice stále o přímý důkaz, rozhodně však jde o nápadnou shodu závěrů vědců s tím, co by raný život potřeboval. Hypotéza ovšem dále jenom prohlubuje možnost, že život na Zemi je velmi šťastnou shodou mnoha náhod. Kdyby totiž do Země narazila jiná planeta s jiným složením jádra a povrchu, podmínky pro uhlíkový život by zřejmě nebyly vhodné. Vedle tohoto rovněž došlo na celou řadu jiných šťastných náhod - víme například, že plynní obři se ve většině jiných objevených systémech chovají zcela jinak.

Namísto toho, aby zůstaly na periferii a chránili svou gravitací vnitřní planety, obvykle obří planety sestoupí blízko své hvězdě, konzumujíc, co jim přijde do cesty. Odhaduje se, že Jupiter se o něco podobného skutečně pokusil, zůstal však na půli cesty. Zametl totiž většin materiálu kolem dávné Země, Marsu, Venuše a Merkuru, avšak poté si ho Saturn zase přitáhl zpět. Podobná souhra šťastných náhod rozhodně nezvyšuje naději, že by komplexní život mohl existovat z většiny planet mimo naší sluneční soustavu.

text: Ladislav Loukota