Marsonautům se budou hodit eskymácké zkušenosti. Budou si stavět iglú

Postup stavění iglú, jak by jej za něco málo přes rok měli zvládnout roboti ještě před příletem lidí, spočívá ve třech krocích – nafouknutí přivezené lehké konstrukce ve tvaru donutu, extrakci vody z místních zdrojů ledu a následném vyplnění zdvojené vnější stěny oné nafukovací konstrukce vodou. Vlivem nízkých teplot na Marsu by voda postupně zmrzla a vytvořila kolem lehké stavby tlustou a pevnou krustu.

Led jako ochrana před vesmírem

Ta domku zajistí nejen stabilitu, ale navíc bude solidně chránit své obyvatele i proti kosmickému záření. Led se navíc bude dublovat jako zásobárna vody, potažmo paliva vyráběného z vody pro raketový start. Ledová krusta tak řeší dva velké dosavadní problémy kosmické architektury najednou a jako bonus by k její stavbě nebylo třeba těžké techniky jako u dřívějších plánů na podzemní stavby. Neméně významné také je, že led je do určité tloušťky průhledný, a umožňuje tak lepší kontakt s denním cyklem než zcela zasypané podzemní stavby, a to celé bez rizika spojeného s okny.

Dosavadní vize planetárních kolonií přitom upřednostňovaly dvojici poněkud odlišnějších staveb – astronauti měli žít buď dočasně v povrchovém modulu, který by sem byl dopraven ze Země, anebo naopak v již zmíněné úplně zasypané podzemní stavbě připomínající jakousi kosmickou zemljanku. Zatímco povrchový modul by však byl vystaven radiaci, podzemní (anebo částečně podzemní) konstrukci by zase astronauti museli dlouze a náročně budovat, sami se vystavujíc kosmickému záření oblečeni jenom do skafandru.

Vesmírné katalogové domky

Prakticky nikdo navíc dříve neřešil otázky toho, jaké sociologické a psychologické dopady by měl mnohaletý pobyt druhé (a další) generace kolonistů žijící primárně v podzemí. Právě led by ovšem mohl být odpovědí na to, jak mentální problémy života mimo Zemi alespoň částečně zmírnit. Zdá se, že většina kosmických staveb budoucnosti se tak od dávných nápadů bude markantně lišit.

Přestože je drtivá většina soudobých pokusných projektů stále omezena jenom na testování na Zemi (pokud nevzniknou čistě jenom na papíře), v poslední dekádě jsme vstříc aplikovaným kosmickým habitatům učinili velký skok kupředu. Hned tři klíčové oblasti totiž doznaly zásadních změn – autonomní robotika, 3D tisk a vývoj nafukovacích konstrukcí. To první značí změnu zejména pro osazenstvo kolonie. Dříve se totiž předpokládalo, že vesmírné stavby budou muset budovat sami astronauti-dělníci, což by neúměrně zvýšilo nároky na počet lidí v dané kolonii, nyní jsou habitaty vymýšleny s důrazem na jejich autonomní stavbu bez významnějšího lidského přispění.

3D tisk a nafukovací konstrukce pak těmto předpokladům hrají dále do karet. Evropská kosmická agentura například ve spolupráci s architektonickou kalendáři Foster + Partners vyvíjí 3D tiskárnu, která by byla s to vybudovat lunární cihly přímo z místního regolitu. Jenže ještě dlouho budeme potřebovat vymezit budoucí kosmický dům také s pomocí prefabrikátu přivezeného ze Země – a zde se bude právě hodit nafukovací konstrukce, která bude až posléze obestavěna vytisknutými cihlami či ledem. I zde výzkum kvaltuje kupředu – skrze v loňském roce vynesený prototyp nafukovacího modulu Bigelow Aerospace, který je dlouhodobě testován na Mezinárodní vesmírné stanici.

Text: Ladislav Loukota