Jsme všichni Marťani? Pozemský život zřejmě pochází z Rudé planety

Navzdory staletím vědeckého pokroku zůstává vznik života na Zemi stále velkou neznámou. Nikdo si není jistý, jak přesně se ze zárodečné polévky chemikálií zrodily první buňky, které po miliardách let dělení a vývoje vytvořily mnohobuněčný život, a tak v konečném důsledku i nás samotné. Nejnovější výzkum však na celou otázku uvrhl trochu čerstvého světla – a překvapivě naznačuje, že život na Zemi možná vznikl na Marsu.

Jsme všichni Marťani?

Ta otázka působí jako vyňata z vědecko-fantastického románu, jak si však později povíme, nejnovější výzkum není zdaleka jediný podobného druhu. Teorii o zrodu života mimo Zemi momentálně do oběhu vrátila studie geologů a chemiků z University of Las Vegas publikovaná v časopise Nature.

Ta si bere na paškál fosfáty, stěžejní kameny pro stavbu DNA, buněčných membrán a dalších částí našich těl. Na Zemi se rovněž vyskytují, do prostředí se však dostaly až během dlouhých procesů našeho ekosystému. Marsu jsou přitom vlastní jiné typy fosfátů, které na Zemi neexistují – doputovaly k nám pouze skrze meteority, jež byly vyvrženy z Marsu a dopadly na Zemi. To naznačuje, že dávné marťanské oceány byly na fosfáty mnohem bohatší než ty pozemské – jinými slovy, prostředí Marsu bylo mnohem vhodnější pro vznik života než prostředí na Zemi. Výzkumníci z Las Vegas se proto pokusili vytvořit prostředí odpovídající předpokládaným někdejším marťanským podmínkám a sledovali, co se dělo. Z jejich závěrů se raný Mars vybarvuje jako planeta, na které mohl život vzniknout mnohem rychleji než na Zemi.

Ruleta jménem život

Nejde přitom o žádná nízká čísla – úroveň fosfátů na Marsu zvyšovala počet chemických reakcí svědčících v prospěch života 45krát více oproti těm samým procesům na dávné Zemi. Statisticky vzato tak byl vznik jednoduchých forem života mnohem pravděpodobnější na Marsu, odkud se mohl na Zemi dostat podobně jako marťanské fosfáty – meteoritem, vyvrženým po dopadu velkého objektu na Mars, jenž po dlouhém putování dopadl na Zemi.

Podmínky pro komplexnější život poté na Marsu degradovaly vzhledem k unikající atmosféře, stabilní systém Země – Měsíc byl však pro další rozvoj života ideálním podhoubím. Ve prospěch našeho marťanského původu se navíc vyslovil i chemik Steve Benner na Goldschidtské konferenci biochemiků. Podle toho nahrává marťanskému scénáři i vyšší míra kyslíku v jeho někdejší atmosféře, která by zaručila lepší reakce klíčových prvků.

Minerály vzniklé v laboratoři v simulovaných marťanských podmínkách

Vesmírná štafeta života

Podobné teze o šíření života jsou součástí širší hypotézy jménem panspermie, která se v akademických kruzích objevuje už nějaký ten pátek. Konkrétně ji (mimo filozofické úvahy ve starověkém Řecku) šíře navrhovali vědci v 19. století včetně skotského fyzika lorda Kelvina (vlastním jménem William Thompson), podle něhož byla pojmenována jednotka teploty Kelvin. Mezi současné proponenty panspermie patří i Stephem Hawking.

Hypotéza panspermie obecně tvrdí, že existuje důvod se domnívat, že proces života je mnohem větším vesmírným fenoménem, kdy po vesmírných dálavách putují mikroorganismy, než nakonec dopadnou na planety, na nichž se mohou vyvinout v komplexnější formu života. V roce 1996 se dokonce zdálo, že panspermie dostane i první důkazní materiál – domnívaný mimozemský život byl objeven nikoliv pomocí meziplanetární sondy, ale pěkně přímo na našem dvorku v marťanském meteoritu ALH 84001. V jeho struktuře byly odhaleny fosilie mikroskopických organismů, nebylo však jasné, nejde-li o formy života, které se do meteoritu dostaly až na Zemi. Vzhledem k jejich kamenné nátuře nebylo ani zřejmé, jde-li skutečně o někdejší život.

Všude samé spermie

Debaty kolem ALH 84001 trvají dodnes, dalším možným argumentem ve prospěch panspermie je však i jiiná nedávná studie genetiků z amerického National Institute of Health, která na rozvoj života aplikovala Mooreův zákon známý ze sféry informatiky. Ten tvrdí, že výkon počítačů se zdvojnásobí každých 18 měsíců a dává tak našim mašinkám stále výraznější výkon. Výzkumníci však Mooreův zákon zkusili v prodloužené verzi aplikovat na rozvoj života – za předpokladu, že savci, ryby, červi i dávnější formy života konstitují stoupající křivku vyvinutého života, tak prapůvodní vznik života zasadili 9,7 miliard let do minulosti (s odchylkou 2,5 miliard let). Problémem je, že Země je stará pouze 4,5 miliard let. Jejich práce sice není o moc více než myšlenkovým cvičením, přesto její propočty překvapivě dobře sedí do dat ve vývoji pozemských organismů.

Přesnou odpověď na otázku o vzniku života se zřejmě nikdy nedozvíme, leckteré důkazy ve prospěch panspermie by však mohl dodat rover Curiosity, případně další plánované výzkumné mise na Mars či na Jupiterův měsíc Europa.

Ladislav Loukota