Houston má problém: Řídící středisko letů NASA sužují záplavy, hurikány a komáři

Právě tady se cvičili astronauti k útoku na Měsíc a odsud řídila NASA všechny své pilotované mise. Jenže nápad postavit hlavní řídící středisko pro lety do vesmíru v záplavové oblasti ležící v cestě hurikánů nebyl zrovna šťastný.

„Slyšel jsem obrovskou ránu a poté se celá loď otřásla. Okamžitě jsem věděl, že je něco špatně a že se stalo něco hrozného.“ Tak vzpomíná na první vteřiny po explozi jedné z kyslíkových nádrží Apolla 13 člen posádky Fred Haise. Velitel lodi Jim Lovell zrovna prolézal spojovacím tunelem. Podíval se na Haise, ale ten nic nevěděl. Pak se otočil na třetího člena posádky Johna Swigerta, ale ani ten netušil, co tu hroznou ránu způsobilo. Následná komunikace se zapsala do historie. „OK, Houstone, měli jsme tu nějaký problém.“ „Tady Houston, zopakujte to, prosím.“

K této události došlo 14. dubna 1970 ve vzdálenosti téměř 322 000 kilometrů od Země a fakt, že hlášení ve skutečnosti znělo trochu jinak, než notoricky známá věta „Houstone, máme problém“, nic nemění na jejím významu. „Houston“ – tedy řídící středisko všech vesmírných letů NASA – nejprve s úlekem a vzápětí s technicky bravurní improvizací dokázal dovést vážně poškozené Apollo bezpečně na přistání.

Pozemní část dramatu se odehrávala především v sále řídícího střediska dobře známém z filmu Apollo 13. Rozlehlá místnost dodnes vypadá v podstatě stejně jako v roce 1965, kdy začala fungovat. Stoly s řadami na svou dobu výkonných počítačových terminálů vybavené předchůdcem e-mailu – od každého pracovního místa vede dolů o patro níž roura, kterou se posílaly kapsle se zprávami určenými k vyřízení – působí, jako by od nich technici odešli před chvílí. Podobně vnímáte i přilehlý a sklem oddělený sál pro VIP hosty – koneckonců v něm seděla řada amerických prezidentů.

Řídící středisko v močálech

S na svou dobu poněkud bláznivým nápadem vybudovat středisko pro řízení amerických pilotovaných misí v rámci programů Apollo a Space Shuttle právě v Houstonu přišel na začátku 60. let budoucí prezident Lyndon B. Johnson. V té době byl demokratickým senátorem za stát Texas a v roce 1960 se neúspěšně snažil získat demokratickou nominaci na prezidenta.

Pro nové řídící středisko NASA připadala v úvahu mnohem praktičtější a bezpečnější místa než záplavová oblast hemžící se komáry a stojící v cestě pravidelným ničivým hurikánům. Samotný Houston je dnes s rozlohou přes 1500 kilometrů čtverečních stejně velký jako Chicago, Cleveland, Detroit a Filadelfie dohromady a obří aglomerace trpí zejména v létě extrémním horkem a vlhkostí, což zahání obyvatele centra do podzemních tunelů a pasáží. Zbytek Ameriky o Houstonu s úšklebkem říká, že zde v létě díky naplno běžícím klimatizacím spotřebují tolik energie, že by vystačila k vyslání rakety na Saturn…

Johnson nakonec prosadil svou a v roce 1961 se začalo se stavbou střediska. On sám se stal v roce 1961 Kennedyho viceprezidentem a po jeho zavraždění na podzim 1963 i 36. prezidentem USA. O deset let později se původní Středisko pilotovaných lodí přejmenovalo na Johnsonovo vesmírné středisko. To dnes oficiálně zaměstnává kolem 14 000 lidí a tvoří ho komplex více než 200 budov rozkládajících se na ploše 690 hektarů.

Turista nadevše

Ještě nedávno se zdálo, že polovina z těchto zaměstnanců má nucené volno a druhá polovina se věnuje turistům a údržbě trávníků a záhonů mezi budovami. Jestliže se totiž po emotivním Kennedyho projevu z května 1961, v němž vyhlásil úmysl dopravit do konce desetiletí člověka na Měsíc, upírala celá 60. a následující léta pozornost Ameriky právě na „Houston“, postupné ukončení programů Apollo i Space Shuttle a zmrazení rozpočtu NASA po přelomu tisíciletí vše změnilo.

Nejprve se do pomyslného muzea odporoučelo původní řídící středisko známé právě z Apolla 13, poslední misí, kterou odbavilo, byl let raketoplánu v roce 1995. NASA mezitím v komplexu JSC vybudovala nové řídící středisko, které převzalo raketoplány i dohled nad Mezinárodní vesmírnou stanicí ISS. Jenže když se 21. července 2011 z oběžné dráhy vrátil raketoplán Atlantis, celý program Space Shuttle definitivně skončil a „Houston“ na přechodnou dobu ovládli právě turisté.

Ovšem i pro ně má NASA připravený speciální „program“, který stojí za to vidět. Vlastní prohlídka začíná v návštěvnickém centru, kde můžete na vlastní kůži zakusit pocity astronautů při startu rakety, nahlédnout do komplexu Sojuz-Apollo a osahat si množství dalších artefaktů spojených s dobýváním vesmíru. Na někoho může návštěvnické centrum působit kýčovitě – všude visí americké vlajky a desítky zaměstnanců v uniformách vás usměrňují k další atrakci. Američanům se ale není co divit. S technologií dnes starou přes 60 let přistáli šestkrát na Měsíci a později s raketoplány uskutečnili přes 22 000 obletů Země.

Dlouhodobý restart

Ale abychom zase NASA tolik nekřivdili, výzkum a také trénink astronautů v JSC nikdy úplně neustal. Dnešní řídící centrum kontroluje 24 hodin denně především činnost Mezinárodní vesmírné stanice. Johnsonovým vesmírným střediskem prošli nejen všichni američtí astronauti, ale také astronauti jiných zemí, jejichž další zastávkou byla právě ISS. Ostatně tréninkové moduly této 450tunové stanice ve skutečné velikosti tvoří jednu z nejimpozantnějších součástí centra. V obří hale jsou moduly seskládané stejně, jako je tomu ve skutečnosti na oběžné dráze (nejsou ale propojené) a trénují na nich i technici a inženýři odpovědní za bezproblémový chod této vesmírné základny.

Pobyt na oběžné dráze Země pochopitelně předpokládá zvládnutí všech záludností mikrogravitace. NASA k nácviku pracovních činností mimo ISS využívá zařízení Neutral Buoyancy Laboratory, tedy v překladu něco jako laboratoř nulového vztlaku. Její hlavní součástí je obří bazén o objemu 23,5 milionu litrů vody, který je s hloubkou přes 12 metrů, délkou 61 metrů a šířkou 31 metrů největší vnitřní nádrží na vodu na světě. Na dně nádrže je opět ponořená část Mezinárodní kosmické stanice a množství menších modulů, na nichž si ve speciálně upravených skafandrech astronauti trénují údržbu a pohyb ve volném vesmíru.

Součástí Jonsonova vesmírného střediska jsou ovšem i zařízení na vývoj a testování systémů podpory životních funkcí astronautů a ve specializované laboratoři biochemici pracují na nových jídlech i na nových metodách balení a přípravy potravin ve vesmíru. Samostatnou kapitolou jsou pak roboti primárně určení pro kolonizaci Marsu. Zatímco projekt Robonaut vcelku úspěšně vyvíjí humanoidního robota, v rámci projektu Mars 2020 technici pracují na novém typu marťanského vozítka. Oba projekty vypadají slibně mimo jiné i proto, že prezident Donald Trump letos na „kolonizaci Marsu“ přislíbil další prostředky.

A zase ty hurikány…

Nevypočitatelnost rozpočtové komise Kongresu USA a extrémní vedra ale nejsou jediná protivenství, která musí lidé v Johnsonově vesmírném středisko překonávat. Hurikán Harvey, který na Houston udeřil na konci srpna 2017, byl již třetí podobně silnou tropickou bouří, která město postihla v posledních třech letech. A to není málo. Povodně, které je provázely, pokaždé překonaly 500letou úroveň a v aglomeraci Houstonu způsobily miliardové škody. A Harvey tentokrát z JSC málem vyplavil i téměř hotový Webbův teleskop, který má na oběžné dráze brzy nahradit ten dosluhující Hubbleův. NASA za něj utratila už téměř devět miliard dolarů…

Paradoxně to nakonec vypadá, že problém nemají astronauti na oběžné dráze, ale spíše jejich řídící středisko Houston. Vždyť nová sezona hurikánů v Atlantiku začala už 1. června…