Čínské vesmírné ambice. Máme se na co těšit

V noci z neděle na pondělí odstartovala do vesmíru loď ShenZhou 11, jejíž dva taikonauti (čínská verze kosmonauta/astronauta) se stanou první posádkou na nové stanici Tiangong 2. Čína tak úspěšně pokračuje ve svém vlastním vesmírném programu - v éře mezinárodní spolupráce a bujících soukromých dopravců je podobný přístup notně neotřelý. Někteří kvůli tomu v Číně vidí naději budoucnosti vesmírných letů, jiní naopak archaický, překonaný přístup. Skutečnost leží někde uprostřed.

K druhému Nebeskému paláci

Lety posádek k Mezinárodní kosmické stanici již relativně zevšedněly, čínské pilotované starty jsou však stále poměrně neotřelé - nynější duo taikonautů vyletělo ve složení sedmatřicetiletého Chena Donga a čtycetidevítiletého Jinga Haipenga, který se do vesmíru podíval již potřetí. Jedná se o šestou čínskou pilotovanou misi a ve vesmíru má strávit zhruba 30 dnů - dvojnásobek oproti dosavadním čínským letům, avšak stále jenom fragment posádek Mezinárodní vesmírné stanice, jež běžně v kosmu tráví tříměsíční nebo šestiměsíční turnusy.

Čína a její vesmírné mise

Aktuální čínská mise je pozoruhodná zejména kvůli své destinaci - jedná se totiž o první let k modulu stanice Tiangong 2 (počeštěně Tchien-kung 1, česky Nebeský palác 2), jež byl vypuštěn 15. září letošního roku. Možná jste přitom již slyšeli o první stanici tohoto druhu, Tiangong 1, jež byla vypuštěna v roce 2011 a před pár týdny bylo oznámeno, že nad ní čínské letové středisko "ztratilo kontrolu" - jednomodulová stanice sama tak klesne do pozemské atmosféry snad na konci příštího roku. Snad i tomu se bude snažit zamezit nynější let, jež bude na nové stanici krom vědeckých pokusů s růstem plodin a vlivem kosmu na člověka zejména testovat palubní počítače, pohonný systém a zařízení na podporu života.

Ani druhá stanice této třídy není plánována jako permanentní základna - tou se má stát až nepojmenovaná modulární stanice (někde pojmenovaná jako Tiangong 4), na jejíž start má dojít ve 20. letech, snad u prvního segmentu v roce 2023. Výsledek má připomínat cosi na způsob Mezinárodní vesmírné stanice. Tu však budovaly spojené síly NASA a agentur Ruska, Evropy, Kanady a Japonska. Futuristická čínská stanice je tak snahou vytvořit něco relativně náročného čistě skrze vlastní schopnosti. Mnozí se proto domnívají, že nikoliv Amerika, ale právě Čína má nejlepší předpoklady na to se stát budoucí kosmickou supervelmocí.

Rudé hvězdy znovu ve vesmíru

Jak je to však s onou čínskou ambicí dorovnat náskok konkurenčních velmocí - Ruska a zejména Spojených států? Popravdě hůře, než se na první pohled může zdát. Země má jen několik větších projektů, zejména právě výzkum a vývoj směřující ke kosmické stanici řady Tiangong, pilotovaným letům zásobujícím jí posádkou a pak rovněž hrst bezpilotních sond. Program Tiangong však doposud byl relativně malý – každá dosavadní stanice odpovídá rámcově sovětským stanicím Saljut ze 70. let. I plánovaná stanice však bude ve srovnání s Mezinárodní vesmírnou stanicí (a hypotetickými soukromými stanicemi budoucna) stále menším komplexem. Měsíční sonda Čchang-e 3 pak na Luně přistála již před třemi lety - lunární destinace je hlavní zájem čínských automatických letů, i tyto ovšem objevují především to, co ruské a americké programy zjistily už v 60. letech.

Vesmír a jeho dobývání (penězi)

Oficiálně vynakládá Čínský národní úřad pro vesmír na své projekty pouze 500 milionů dolarů, neoficiálně je odhadován jeho rozpočet na 1,3 miliard dolarů. Pro srovnání, ruský Roskosmos měl v minulé dekádě rozpočet pod miliardu dolarů ročně (pár set milionů pak získal mimo státní dotace), letos pak ruská vláda schválila zvýšení na 22,5 miliard pro příštích deset let. NASA naproti tomu po relativně hubené dekádě dostává aktuálně skoro 20 miliard dolarů ročně - velkou část z toho sebere podpora Mezinárodní vesmírné stanice, velkou část příprava programu Orion, ale něco padne i na kontrakty pro soukromé přepravce.

Cena vesmírných letenek

Mezi státy samozřejmě existují ekonomické rozdíly - za miliardu v Rusku koupíte více než za miliardu v USA. Čínské ambice na vlastní stanici, vlastní lunární základnu a možná i vlastní misi k Marsu sice pro mnohé znějí stejně příjemně, jako byl závod o Měsíc v 60. letech. V éře, která se po čtyřech dekádách (od několika programů raketoplánů, z nichž v praxi létal jen americký systém STS) skrze programy soukromých společností znovu aktivně snaží srazit cenu letenky do vesmíru, však právě snaha spoléhat jenom na sebe oprávněně působí poněkud zastarale - jak si ostatně vyzkoušeli i kosmické agentury v USA a Sovětském svazu/Rusku, přízeň vládních zdrojů trvá jen tak dlouho, dokud panuje ekonomická prosperita a aktuální vládní direktivy. V Číně jde přitom o výrazně propojenější nádoby než jinde.

Centralizovaný čínský program sice může během deseti let dosáhnout vysokých horizontů, tou dobou už však budou možná decentralizované programy SpaceX, Blue Origin, Stratolaunch i NASA vyhlížet výpravu k Marsu a dále.

text: Ladislav Loukota