V Pacifiku létá čínský přízrak – starý sovětský bombardér v moderním kabátě

Kromě USA a Ruska všechny vojenské velmoci, jako jsou Velká Británie, Francie, své klasické bombardovací letouny vyřadily z výzbroje. Pro širokou veřejnost je málo známým faktem, že strategickými bombardéry už desítky let disponuje i Čína. Její okolí i vojenské stratégy to však nechávalo klidnými, protože donedávna šlo jen o bombardér typu Xiang H-6 a jeho mírně vylepšené varianty. H-6 je ve skutečnosti pouze čínskou kopií původně sovětského bombardéru Tu-16, který se zrodil v 50. letech. Ale situace se začíná měnit.

Čína o sobě dává vědět

Satelitní snímky z nedávné doby odhalily, že Čína nejspíše buduje na útesu Fiery Cross v oblasti Spratlyho ostrovů základy pro leteckou základnu s velmi dlouhou ranvejí. Spratlyovy ostrovy jsou jablkem svárů mezi hned několika státy – Čínou, Filipínami, Malajsií, Vietnamem, Brunejí a Tchaj-wanem, které si na ně dělají nároky. Čínské úřady sice oficiálně tvrdí, že tam probíhají výzkumné a přípravné práce v souvislosti s těžbou minerálů a ropy, nicméně odborníci si jsou jisti, že na útesu vzniká letecká základna. Pokud by to byla pravda, pak se čínské bombardéry dostanou na dosah Austrálie a bude to znamenat hrozbu i pro americká vojenská zařízení v Austrálii.

Zajímavosti

Čínský bombarďák H-6

Aby toho nebylo málo, v březnu čínské letectvo poprvé provedlo rozsáhlé letecké manévry nad západním Pacifikem. Čína tak jasně demonstrovala úmysly posílit svou vojenskou přítomnost v oblasti, což ostatně potvrdila i slova velitele čínských vzdušných sil. Všechny tyto události by nebyly zase tak významné, kdyby se netýkaly nejnovějšího čínského strategického bombardéru Xiang H-6K. Jak už označení napovídá, mělo by jít o další verzi starého sovětského Tu-16, jenže zdání klame. H-6K sice konstrukčně vychází z původního H-6 alias Tu-16, ale jde o natolik výraznou modernizaci, že se vlastně jedná o zcela nový letoun. Nový stroj navíc disponuje nejmodernější avionikou a bojovými systémy a vyniká i svými letovými výkony.

Ze starého nový bombardér

Historie H-6 se začala psát na konci 50. let, kdy Čína v Sovětském svazu koupila licenční práva na výrobu čínské podoby tehdy moderního středního strategického bombardéru Tu-16. Na celá desetiletí se H-6 stal hlavním a vlastně i jediným bombardérem tohoto druhu ve výzbroji čínského letectva. Postupem času prošly čínské H-6 několika modernizacemi, ovšem šlo vždy pouze o dílčí vylepšení, a tak naprostá většina strojů, které letectvo stále provozuje, na moderním bojišti dneška neobstojí. Velení letectva si toho bylo vědomo, proto se už před mnoha lety snažilo nakoupit sovětské/ruské nadzvukové strategické bombardéry Tu-22. Rusové však nebyli ochotni tyto stroje prodat, proto se ke slovu dostal opět typ H-6.

Čínské letectvo potřebovalo stroj, který kromě klasických a jaderných bomb bude schopen nést i řízené raketové střely schopné zasahovat pozemní a námořní cíle vzdálené tisíce kilometrů, stejně jako americké typy B-1B či ruské Tu-160 nebo Tu-22M. A jedinou možností, jak takovýto stroj získat, bylo postavit moderní stroj na základě starého H-6. Tak se zrodil H-6K, o kterém se bližší informace začaly objevovat teprve před pár měsíci.

A potenciální protivníci mají o starost více. H-6K má totiž dolet kolem 6 tisíc km, což znamená, že jeho zbraňové systémy můžou zasáhnout cíle v Japonsku, Malajsii, na Filipínách, ale i na Guamu, Aljašce nebo třeba v Moskvě. A to nemusí opustit prostor, který můžou z pevninské Číny chránit její stíhací letouny. I maximální rychlost bombardéru není zahanbující, dosahuje hodnoty 1050 km/h, tedy těsně pod hranici rychlosti zvuku, nicméně aerodynamická konfigurace pocházející z 50. let ani více neumožňuje. Prototyp H-6K podle všeho vzlétl poprvé v roce 2007, ovšem datum nástupu sériových H-6K do služby není zcela jasný. Některé zdroje tvrdí, že první stroj přišel k letectvu už v roce 2009, spíše to ale vypadá, že k tomu došlo až v roce 2013. Odhaduje se, že v současnosti má čínské letectvo k dispozici na patnáct kusů a další jsou ve výrobě.

Pozdějšímu zavedení do výzbroje nahrává i fakt, že ani v případě H-6K se Číňané nevyhnuli potížím s pohonnými jednotkami, a tak musely opět vypomoci ruské zdroje. Letouny tak pohánějí moderní ruské motory D-30, ale časem by snad měly být nahrazeny vyvíjenými čínskými jednotkami. Přestože aerodynamická koncepce stále vychází ze starého Tu-16, došlo k výrazným změnám v konstrukci. Předně bylo na trupu použito velké procento kompozitních materiálů, tím se snížila hmotnost stroje, což společně s úspornějšími motory znamená významné prodloužení doletu. Také zmizela původní prosklená kabina pro navigátory v přídi, kterou nahradil radom radarového systému. Stejně tak zmizel prvek typický pro bombardéry ze 40. a 50. let, tedy záďová kabina střelce ovládajícího zadní obranné kulomety. Místo ní se do zádi letounu nastěhovaly bloky elektroniky.

Bombardér dostal kompletní novou avioniku, nový sledovací/vyhledávací radar, navigační systém i systémy navádění a zaměřování výzbroje. H-6K je schopen nést vedle řízených bomb a raket i střely s plochou dráhou letu. Jde především o první originální čínskou střelu s plochou dráhou letu CJ-10, která může být vybavena jadernou hlavicí. Primárně vznikla jako zbraň proti bojovým svazům amerických letadlových lodí a její dolet činí až 2200 km. Další důležitou zbraní je i protilodní řízená střela YL-12 s doletem 400 km. Výzbroj může být nesena jak ve vnitřní trupové pumovnici, tak na šesti podkřídlových závěsnících.

DP