Příběh opravdového delfína: život s high-tech protézou

„V prosinci 2005 se jen několik měsíců staré mládě delfína skákavého chytilo v Komáří laguně nedaleko pobřeží střední Floridy do krabí pasti. Bystrozraký rybář si všiml jeho boje o život a zavolal na pomoc speciální zvířecí záchranářský tým. Dobrovolníci jemně umístili delfína na nosítka a zajistili transport do Clearwater Marine Aquarium.“

Tak začíná hluboce lidský, tedy vlastně hluboce delfíní, příběh z pera Emily Anthes na stránkách amerického populárně naučného časopisu Scientific American. Záchranáři patřili k Harbor Branch Institute a Hubbs-Seaworld Research Institute, kteří úzce spolupracují s mořským akváriem ve floridském Cleanwater, takže umístění postiženého tvora bylo více než logické. V českém překladu byl příspěvek nazván Příběhem opravdového delfína.

Podívejte se, jak Winter zvládá život s umělou ploutví:

Narážka na hlavní postavu románu Příběh opravdového člověka, sovětského pilota Alexeje Petroviče Maresjeva, v knize přejmenovaného na Meresjeva, je naprosto evidentní. Meresjev sestřelený nad nepřátelským územím přišel o nohy, po osmnáctidenním plazení byl zachráněn, dostal se do péče lékařů a vrátil se k létání. Winter (Zima, podle ročního období, kdy přišla k úhoně), jak byla později delfíní samička pojmenována, se sice nikam neplazila, nicméně přišla o „nohu“, tedy ocasní ploutev, dostala protézu a následně se vrátila k plavání. Zatímco Meresjev se stal ikonou propagandy, Winter se proslavila jako velvyslankyně protetiky. A podle obou příběhů byla natočena filmová story. Ve filmu Dolphin Tale, inspirovaným příběhem nešťastné Winter, si mimo jiné zahrál i Morgan Freeman.

Největší „kouzlo“, které si lidé a Winter vzájemně poskytli, tkví právě v oné náhradní ocasní ploutvi. Bez ní sice Winter plavat dokázala, ale jejímu fyzickému stavu to příliš neprospívalo. Vodou se pohybovala podobně jako ryba, tedy prohýbáním těla do stran, což jí nepřirozeně křivilo páteř. Kytovci totiž plavou jinak, na rozdíl od ryb pohybují tělem nahoru a dolů. „Tvůrci protéz dokázali nahradit zobák orlovi, krunýř želvě a nohu klokanovi,“ píše Emily Anthes. Tak proč by se nedala nahradit ploutev delfínovi?

Ovšem aby to bylo možné, museli odborníci přes protetiku ve spolupráci s chemiky a techniky vyvinout speciální materiály, které se dnes používají i v lidské protetice. „Na daný signál zaujme Winter vhodnou polohu hlavou dolů, takže její zadní část vyčnívá nad hladinu. Ošetřovatel na pahýl nejprve navlékne výstelku a pak samostatnou protézu. Návlek přechází v pogumovaný pás z uhlíkatých vláken, který je přišroubován k ocasní ploutvi. Podtlak dobře drží celé zařízení na delfíním těle,“ popisuje systém „oblékání“ delfíní protézy Scientific American. Vývoj protézy pro Winter, a to jak z hlediska materiálu, tak z hlediska upevnění na tělo, posunul i vývoj lidské protetiky.

Do volného moře se už Winter nevrátí, ale díky svému postižení a následné filmové „slávě“ se jí dostalo nečekané úlohy. Stala v dětském světě vyslankyní protetiky. Děti s náhradními končetinami za ní jezdí za Floridu a krmí ji huňáčky severními (Mallotus villosus) a menidiemi kanadskými (Menidia menidia), což jsou její oblíbené ryby. A zjišťují, že s protézou se dá nejen žít, ale i plavat a radovat.

Topi Pigula