Stáří je jisté, asistence nejistá. Co čeká budoucí seniory?

Mohlo by se zdát, že nové technologie jsou tu především pro mladé lidi. Alespoň doposud tomu tak obvykle bylo. Ale demografie i vývoj umělých inteligencí naznačují, že právě senioři budou po polovině století hnacím motorem zájmu o zlepšování umělé inteligence. Důvodů je několik, ale jedním z nich je prostá snaha o mezilidský kontakt.

Konec dětství

Stáří dnes bereme jako jakousi nepříjemnou, depresivní etapu života. Ačkoliv se to občas snaží menšina lidí změnit, můžeme to snadno ilustrovat optikou televizních pořadů. Stačí se podívat na komedie zasazené do důchodového věku – i ty nejveselejší mají často motivy odtikávajícího času a značný nádech nostalgie, který prostě komedie o teenagerech nemají. A dává to smysl. Důchodový věk se nese v duchu podzimu či až zimy života.

Odkdy se lidé dožívají stáří?

Nebylo tomu tak vždy. Relativně pokojné stáří zná lidstvo nejspíše běžně až od příchodu neolitické revoluce a úsvitu civilizace, jak ji dnes definujeme. Lovci-sběrači se sice také mohli dožít vysokého věku, vzhledem k životu plnému rizik na to ale zřejmě docházelo podstatně méně často. S příchodem moderní medicíny se však senioři po sedmdesátce stali v moderní společnosti zcela běžným úkazem. Dokonce do takové míry, že spolu s klesající porodností v bohatých zemích (nejen západních, ale bohatých obecně) hrozí, že senioři budou za půlstoletí majoritní populační vrstva!

Země seniorů

Vypadá to fantasticky, ale výsledek může být ještě daleko za očekáváním. Počet bohatých států totiž roste a průměrná porodnost klesá ruku v ruce s tím i v zemích Asie a Afriky. Vezměme si takovou Čínu. Ta díky politice jednoho (nyní dvou) dítěte nejspíše bude mít v horizontu dvou generací značný převis seniorů za mladšími ročníky populace. Zdá se přitom, že navyšování počtu důchodců je celosvětový trend. Africké státy jsou v něm možná o pár dekád až půlstoletí často opožděné, ale i s jejich bohatnutím je výchova dětí dražší, a tak se i méně dětí rodí.

Ruku v ruce s tím medicína vyvíjí stále nové léky. Momentálním hitem, který samozřejmě může ještě splasknout, je experimentální výzkum na poli prodlužování věku dožití. Octomilky, myši, ale i rypoši se díky novým preparátům dožili o čtvrtinu až polovinu vyššího věku. V případě rypošů dokonce v laboratoři probíhá experiment, který studuje rypoše žijící tři dekády. Většina hlodavců se dožívá osminy až desetiny tohoto věku. S genovými terapiemi, nanotechnologií a dalšími vynálezy se tak zdá nevyhnutelné, že při současném kurzu by na konci tohoto století většina lidské populace mohla mít penzijní věk. Dětství bude v populaci stále méně evidentní. S novými léky by samozřejmě sedmdesátníci mohli vypadat jako dnešní padesátníci, přesto je evidentní, že nástrahy stáří budou narůstat, nikoliv ubývat.

Aplikace pro starší a pokročilé

To otevírá zcela nové problémy a výzvy pro mnoho oborů lidské činnosti. Jedním z těch, kteří však budou mít díky seniorům zřejmě nové zlaté časy, je rozvoj informatiky a umělé inteligence – a to byť to možná zní poněkud kontraintuitivně. Pokud máte prarodiče vyššího věku, nejspíše může vícero z vás potvrdit, že s moderní technikou si pramálo rozumí. Proč by přemíra seniorů měla znamenat pokrok počítačů?

Důvody jsou dvojí. V první řadě samozřejmě ten z hlediska rozhraní. Ještě půlstoletí nazpět jste museli mít vystudovanou počítačovou vědu anebo se počítačům roky věnovat, abyste věděli, jak skrze děrné štítky a/nebo pokyny zadávané do příkazového řádku rozjet i ten nejjednodušší program. Za tu dobu se rozhraní, tedy způsob, jakým ovládáme počítače, samozřejmě značně zjednodušil. V polovině 90. let přišly moderní operační systémy ovládané myší, dekádu nazpět ještě snazší dotykové displeje. Stále však platí, že pro komplexnější operace než rozjetí aplikace člověk potřebuje mít kamaráda, co umí víc než jen dvojklik na ikonu programu.

Asistenční umělá inteligence může být tím nástrojem, který přinese rozhraní nového věku. Může být ovládané hlasem, myšlenkami nebo i klávesnicí, podstatné ale bude, aby dovedlo rozpoznat tužby uživatele, i pokud je on sám formuluje poněkud nepřesně. Znáte to možná ze Star Treku či jiné sci-fi, kde postava jednoduše řekne počítači, že chce najít to či ono – a stroj to mrknutím oka udělá. Dnes již přicházejí podobné možnosti skrze nástroje jako Siri – ve srovnání s tím, jaké možnosti přinese konec století, jde však stále o digitální neandertálce. Tím spíše, že majorita seniorů, kteří nebudou zřejmě s to udržovat krok s rozvojem techniky, ale stále ji budou potřebovat používat, vytvoří na zlepšování asistenčního AI rozhraní obrovský tlak.

Terapeutická inteligence

Ještě podstatnější však bude i druhý typ umělé inteligence, kterému můžeme říkat terapeutický. Ačkoliv bude možná stáří v budoucnosti spojené s vyšší aktivitou a dost možná i prací až do vysokého věku, inherentně se stále bude řada lidí cítit osamocená. Snad je to nešvar digitální civilizace, nejen stáří. I v zemích, které jsou v tomto trendu napřed, jako je Japonsko, existuje vyšší míra osamocených singles už v mladém věku. Čím méně přátel si však člověk vybuduje v mládí, tím méně jich bude mít ve stáří. Nižší míra potkávání se s jinými lidmi však typicky vede k depresím, kognitivnímu poklesu a riziku neurodegenerativních chorob.

Již dnes tak řada seniorů vyhledává události, při nichž se jednoduše můžou s někým potkat a popovídat si. Přesně z tohoto důvodu osamocení mají rovněž již dnes velký efekt ve stáří terapeutická zvířata. Babičky s kočkami a psy znali však na vesnicích už dávno před tím, než byl tento efekt odborně pojmenován. Nicméně vzdor oběma možnostem platí, že sociálnímu kontaktu s člověkem, který se ozve na požádání, se nemůže první ani druhá možnost vyrovnat.

Siri, buď mi přítelem

Terapeutické umělé inteligence, s nimiž budou jako v jakési superpokročilé verzi Tamagochi senioři schopni navazovat přátelství a dost možná i něco víc, tak nejspíše budou obrovským, dnes sotva tušeným segmentem vývoje strojového učení. Ve zmíněném Japonsku již existují některé podobné první výstřelky, ale jsou nedokonalé až běda.

Přesto je znát, že nápad visí v éteru. Jak přesně bude debatně-terapeutická umělá inteligence na konci století vypadat, je samozřejmě velkou neznámou. Může se blížit zvířecí AI, může mít lechtivější ráz, může sloužit k nahrazení lidí, kteří již odešli z tohoto světa. A jistě bude i předmětem nového druhu kritiky z morálních i etických důvodů. Pravděpodobné poptávce po ní to však neubere o moc víc, než kolik ubírá podobná etická kritika dnešní pornografii či sociálním sítím.

Pokud takový scénář dorazí, může však působit tak trochu jako děj filmu Ona s Joaquinem Phoenixem, avšak se zdvoj až ztrojnásobeným věkem hlavního hrdiny. Svého druhu pak možná někdejší představa robotické apokalypsy z "konkurenčního" Terminátora bude působit pro uživatele terapeutické AI podobně archaicky, jako se dnes pacient s orgánovým transplantátem nejspíše dívá na obavy z Frankensteina. I takovou podobu však může mít konec dětství lidské civilizace.

Text: Ladislav Loukota