Jak dobrá je opravdu ruská armáda? Operace v Sýrii ukázaly její nejsilnější stránky

Ruská armáda: vysoké operační tempo

Oproti válce s Gruzii (2008) ruská armáda učinila velké pokroky v operačním tempu a kooperaci (lepší komunikaci) mezi jednotlivými vojenskými útvary. Rusko v Sýrii rovněž prokázalo schopnost přesného ničení cílů na velké vzdálenosti a kapacitu provádět expediční operace.

V prvopočátku se ruské letectvo díky informacím od syrské armády zaměřilo na ničení základen a skladů opozičních sil – ty, které opoziční síly zabraly syrské armádě. Následně ruské letectvo začalo poskytovat vzdušnou podporu syrským a íránským jednotkám na zemi.

Vysokou schopnost operačního tempa prokázalo především ruské letectvo. Celkově 34 letadel a 16 vrtulníků provádělo průměrně v říjnu 45 bojových letů denně. Rychlost operačního tempa se navíc postupně zvyšovala, od 20 vzletů na začátku operace až po 60 bojových vzletů denně do poloviny října.

Poté počet bojových akcí poklesl. Podle Gorenburga především proto, že nejjednodušší a nejzřejmější cíle byly zničeny a opoziční síly se přizpůsobily hrozbě ruských leteckých útoků.

Výrazný zlom nastal v důsledku sestřelení Su-24 tureckým letectvem. Moskva poslala v listopadu 2015 do Sýrie dalších 37 bojových letadel Su-27 a Su-34. Počet denních vzletů, především díky strojům zajišťujícím vzdušné krytí útočným a bitevním letadlům, vzrostl až na 127 vzletů za den.

Nejvíce (189) bojových operací ruské letectvo provedlo 24. prosince. I když některé zprávy mluvily o problematické údržbě (mimo jiné díky drsným pouštním podmínkám), mnohaměsíční vysoké operační tempo vypovídá o dobré připravenosti, vycvičenosti a pružnosti ruské armády.

Gorenburg rovněž připomíná očividný pokrok v koordinaci vojenských operací mezi jednotlivými složkami ruské armády. Jde o pozitivní výsledek vojenské reformy po válce s Gruzií, kdy byly zjištěny výrazné nedostatky ve fungování ruské armády.

Reforma změnila regionální vojenskou velitelskou strukturu tak, aby všechny nestrategické vojenské jednotky v daném vojenském okruhu (Rusko má čtyři vojenské okruhy) přímo podléhaly vedení velitele daného okruhu. V minulosti musely být operace všech jednotek v daném okruhu koordinovány přes velení v Moskvě. Nová velitelská struktura umožnila lepší koordinaci a rychlejší rozhodování v regionálních konfliktech, např. v Sýrii.

Na konci roku 2014 ruské ministerstvo obrany rovněž vytvořilo Kontrolní centrum národní obrany, které slouží jako komunikační uzel a centrum pro pokročilou analýzu dat. V centru se setkávají a analyzují informace ze všech ruských vojenských prostředků po celém světě. Provoz centra umožnil snížit počet kroků v rozhodování a urychlil předávání informací mezi jednotkami i veliteli – ruská armáda tak získala schopnost mnohem lépe a rychleji reagovat na změny situace na bojišti.

Zlepšila se také koordinace mezi námořnictvem, letectvem a pozemními jednotkami. Ruské námořnictvo (např. křižník Moskva) například pomocí svých palubních protivzdušných systémů dlouhého dosahu poskytovalo vzdušné krytí letadlům i pozemním jednotkám.

Rusko rovněž prokázalo schopnost koordinovat bojové operace se syrskými a íránskými jednotkami, které útočily na pozice syrské opozice s podporou ruského letectva. Díky tomu se podařilo ovládnout některé klíčové oblasti v Sýrii a posílit pozici Bašára Assada.

Ruská armáda: pokrok ve zbraních

Ruské letectvo v Sýrii použilo poprvé v ostré akci přesně naváděnou munici. Přesná munice byla použita pouze při 20 % náletů, zbytek tvořily útoky pomocí hloupých bomb. Avšak díky pokročilým palubním systémům dokázaly ruské letouny zasahovat relativně přesně cíle i hloupými bombami.

Omezené použití přesných zbraní mělo několik důvodů – ruské letectvo jich má nedostatek a velitelé nechtěli použít velmi drahou přesnou munici tam, kde to není vysloveně nutné. Gorenburg zdůrazňuje, že v Sýrii vůbec poprvé jeden ruský bojový letoun dokázal při jedné akci zaútočit na více pozemních cílů.

Ruské letectvo díky novým technologiím mohlo částečně provádět útoky v noci tam, kde hrozilo nasazení protivzdušných prostředků protivníka. Rusko také ve větší míře nasadilo bezpilotní drony, které nejen sbíraly informace o poloze protivníka, ale také vyhodnocovaly úspěšnost bombardováni.

Ruská armáda operace v Sýrii rovněž využila k demonstrativnímu raketovému útoku z lodí v Kaspickém moři. Střely letěly přes íránské a irácké území a zasáhly cíle v Sýrii na vzdálenost 1500 km. Cílem bylo ukázat plánovačům NATO i okolním zemím, že Rusko je schopno zasáhnout přesně cíle na vzdálenost několik tisíc kilometrů zpoza vlastní protivzdušné obrany – tedy ukázat schopnost přesného nejaderného útoku, který nelze jednoduše neutralizovat.

Další demonstrace ruské vojenské síly proběhly v prosinci 2015, když ruské ponorky ve Středozemním moři zaútočily pomocí střel s plochou dráhou letu na cíle v Sýrii. Podle Gorenburga byly tyto útoky úzce koordinovány s letectvem, které nad Sýrii mimo jiné vyslalo své bombardéry Tu-160, Tu95MS a Tu-22M3. Bombardéry útočily nejen pomocí “hloupých pum”, ale také pomocí řízených střel Ch-55 a Ch-101.

Tyto střely s doletem několik tisíc kilometrů byly použity v boji vůbec poprvé. Z taktického hlediska použití takto výkonných zbraní nemělo smysl, ale cílem ruského angažmá v Sýrii bylo mimo jiné (resp. stále je) předvést své vojenské schopnosti Západu a dalším zemím světa.

Ruská armáda: expediční schopnosti

Gorenburg (jako další analytici) přiznává, že do zahájení akcí v Sýrii podcenil schopnost ruské armády provádět expediční operace daleko od svých hranic. Nicméně se ukázalo, že ruská armáda je schopna mobilizovat dopravní kapacity a přepravit potřebné vybavení a personál i na velké vzdálenosti, i když k tomu použila veškeré dostupné lodě a dopravní letadla rozmístěná v evropském prostoru.

Pikantní je, že Rusko operativně použilo pro dopravu i původně turecké komerční lodě, které při dopravě ruského vojenského materiálu pluly pod ruskou vlajkou.

Rusko je na svém území při přesunu techniky a personálu zcela závislé na železniční síti. Avšak Sýrie ukázala, že Rusko je schopno pomocí letecké a námořní dopravy provést expediční operaci menšího rozsahu daleko od svých hranic.

Podle Gorenburga Rusko počítalo s vojenskou operací v rozsahu 3 až 6 měsíců. Avšak pomalý pokrok syrských pozemních sil, spolu se stoupající hrozbou ze strany Turecka a Islámského státu, donutil Rusko prodloužit a rozšířit operace.

Ruské letectvo začalo v důsledku rozšíření operací používat další dvě syrské letecké základny. Každá základna přitom vyžadovala zajištění včetně nasazení dělostřeleckých baterií. Moskva však zásobování jednotek zvládla a v případě potřeby mohla provozovat vojenské operace “po neomezenou dobu”.

I když ruský prezident oznámil “stažení” ze Sýrie, ruské pozemní základny zůstanou fungovat beze změn. Díky tomu mohou Rusové velmi rychle přesunout techniku a obnovit bojové operace v potřebné míře v Sýrii v řádu několika dní.

Jak Gorenburg dodává na závěr, pomineme-li geopolitické cíle, vojenské angažmá v Sýrii Moskvě posloužilo k otestování nových vojenských schopností, resp. k otestování výsledků ruské armádní reformy a k předvedení ruských vojenských schopností potenciálním protivníkům.

Ruské nasazení v Sýrii svůj účel splnilo – nedávné ruské armádní reformy jasně zvýšily vojenské schopnosti Ruska.

Text: RD