Známé vědecké termíny, které jsou problematičtější, než si myslíte

K ideálům vědy se často odkazujeme a snažíme se jejím zásadám zůstat věrní. Ne vždy je to však jednoduché, vždyť samotná věda má často problémy s pojmy, s nimiž sama přišla. Tady je výčet několika termínů, na jejichž původní význam a smysl samotná věda pozapomněla…

Vědecké důkazy a metody

Naše touha po vědění a pochopení neměnných faktů o naší realitě vede ke snaze přisoudit vědeckým závěrům trvalou platnost. Termíny jako „vědecký důkaz“ jsou proto zcela nesmyslné a vlastně v přímé opozici k dodnes užívanému pojetí vědy od filozofa Karla Poppera. Ten bojoval za falzifikovatelnost vědeckých poznatků, tedy možnost zpochybnit závěry jakéhokoli vědeckého zkoumání. Jestliže totiž předložíme teorii, kterou není možné vyvrátit, nepohybujeme se už na poli vědy, nýbrž dogmatismu. Pravdu nelze dokázat, lze ji jen empiricky testovat – a ta teorie, která dokáže ustát kritické protiargumenty, se oné neuchopitelné pravdě (snad) přibližuje. Konkrétní důkazy mohou v rámci svých oborů předkládat kriminalisté či matematici, avšak zodpovědní vědci by se vzletným proklamacím, že „dokázali pravdivost“ nějakého jevu, měli obloukem vyhnout.

A totéž platí i pro takzvanou vědeckou metodu. Nic takového totiž není, věda je namísto toho přístupem k vědomostem a jejich poznávání. Zahrnuje množství metod, pomocí nichž se snaží minimalizovat chyby při vyvozování závěrů z dostupných dat. Samotné metody se samozřejmě napříč vědními obory velmi liší a psychologové pracují úplně jiným způsobem než třeba astrofyzici. Spojuje je snaha poznat a popsat realitu, je však zavádějící mluvit o jakékoli jednotné metodě.

Hledání jistot

Leckteré psychodiagnostické metody se honosí tím, že jsou validní a reliabilní. Validita označuje platnost vůči skutečnosti, tedy odpověď na otázku, zdali daný psychologický test skutečně měří projev jevu ve společnosti. Můžeme například sledovat, zdali jsou IQ testy skutečně validním způsobem, jak měřit lidskou inteligenci. Oproti tomu reliabilita určuje spolehlivost, tedy možnost opakování testu pro dosažení stejných výsledků. Obě hodnoty jsou ve statistice velmi důležité a pro leckteré výzkumníky jsou číselně vyjádřené hodnoty validity a reliability mantrou úspěšnosti jejich práce.

Podtypů platnosti a spolehlivosti je však celá řada a na to se snadno zapomíná. Metoda může být validní v jednom ohledu, ale nikoli jiném – a s reliabilitou je to stejné. Leckdy platí, že čím jsou výsledky nějakého výzkumu přesvědčivější, tím hůře jsou replikovatelné. Právě nízká spolehlivost mnoha psychologických experimentů vedla před pár let k takzvané replikační krizi, o níž jsme psali.

Typ osobnosti

Toto škatulkování má ve zkoumání lidského nitra obrovskou tradici. Vždyť už Hippokratova a následně Galénova typologie temperamentu podle převládajících tekutin v těle se v antice dočkala velké popularity. Ve 20. století se množství osobnostních testů využívajících rozličných typologií masivně rozrostlo a nelze se tomu divit – je atraktivní říct, že já jsem takový a ty jsi takový. Většina takto využívaných typologií (například rozdělení na introverty a extroverty) však stojí na poměrně vratkých nohách. Většina těchto konceptů až příliš potírá individuální specifika, dalo by se říct, že všichni introverti prostě nejsou stejní. Vůči těmto kategorizacím je tedy nutné být obezřetný a vědci, kteří je používají, by měli co nejpřesněji definovat, jak si daný termín vlastně představují.

Zároveň je třeba mít se na pozoru před takzvanými objektivními osobnostními testy. Tvůrci dotazníkových baterií často prezentují své výsledky jako objektivní v protikladu ke zjevně subjektivním metodám jako rozhovor či projektivním technikám. A jistě lze souhlasit v tom, že při vyvozování závěrů z rozhovoru mohlo dojít jak ke zkreslení ze strany pacienta (tedy že o sobě uvedl nepravdivé informace), tak i psychologa (tedy že získaná data nezpracoval zcela objektivně). Osobnostní dotazníky sice řeší druhý problém, avšak ne ten první – stále vycházejí ze sebehodnocení subjektu. Jsou tedy určitě strukturovanější nežli jiné, rozvolněné metody, avšak o skutečné objektivitě mluvit nelze.

Empirická data

Slovo „empirický“ znamená, že vychází z pozorování či zkušenosti. Tím pádem jsou téměř všechna data, s nimiž společenské vědy pracují, empirického rázu a termín „empirická data“ je tudíž pleonasmem, zdvojeným významem. Obvykle stačí určit povahu dat, tedy zdali vycházejí z kvantitativních, či kvalitativních výzkumných metod; empirická povaha jakýchkoli vědeckých dat je však neoddiskutovatelná.

Ostatně, stejně jako nemožnost vyhnout se všem těmto odchylkám od původních významů. Jak říkal Karl Popper, absolutní pravda sice nejspíš existuje, není však v našich možnostech ji skutečně obsáhnout. A pokud by se nám to náhodou povedlo, beztak bychom si toho nejspíš nebyli vědomi. Což sice zní trochu tragicky, avšak snaha o každé drobné posunutí našeho vědění má o to větší smysl...