Ve Švédsku vymysleli tank, který neměl věž a uměl tancovat

V době studené války ve Švédsku postavili tank, který měl zemi ochránit před obrněnými hordami sovětských tankových vojsk. Kdo by čekal silně pancéřované těžkotonážní monstrum, spletl by se. Naopak onen tank byl malý, nízký a co víc, neměl otočnou věž a říkalo se mu familiárně S-tank. Oficiální vojenské označení znělo Stridsvagn 103 neboli Strv 103. Tank byl čistě švédskou konstrukcí a dodnes je to jediný po druhé světové válce postavený tank na světě, který postrádal bojovou věž. Kanon byl totiž napevno zabudovaný do korby tanku.

Excentrický tank ve všech směrech

Měl i další zvláštnosti, především to byl hydropneumatický podvozek s měnitelnou výškou nebo schopnost plavby po vodě (což je u tanku opravdu raritní záležitost). S-tank se zapsal do historie i tím, že jako první dostal pod kapotu plynovou turbínu. Tu dnes používají jen americké tanky M1 Abrams a vyřazované ruské tanky T-80 z konce studené války. S-tank však měl ve svých útrobách i klasický dieselový motor, takže disponoval hned dvěma na sobě nezávislými pohonnými jednotkami umístěnými netradičně (jak jinak) vpředu, které mohly pracovat současně nebo samostatně. Ovšem nekonvenční koncepce dávala S-tanku jednu významnou nevýhodu, nikdy totiž nemohl zasáhnout cíl za jízdy.

Od 60. let minulého století tankové kanony disponují stabilizačními systémy, díky kterým se jejich poloha za jízdy nemění. Zaměřování ani střelbu tak pohyb celého tanku nijak neovlivňuje. Jenže S-tank se na tuto technologickou novinku spolehnout nemohl, protože hlaveň kanonu mířila pouze vpřed a byla pevně zabudována do konstrukce vozidla. Nicméně švédský obrněnec začal vznikat v 50. letech, tedy v době, kdy automatická stabilizace kanonu nebyla běžnou záležitostí. Proč se vůbec švédská generalita rozhodla pro vývoj tak excentrického tanku? Především proto, že nabízel řadu výhod oproti klasické koncepci.

Protisovětský tank

Musíme si také uvědomit, že švédská armáda tehdy hledala obranný tank vůči sovětské hrozbě, nikoliv ofenzivní zbraň. Základním požadavkem bylo, aby měl nový obrněnec co nejnižší výškový profil a malé rozměry, čímž se měla výrazně snížit možnost zásahu. Tanky z konce 50. a začátku 60. let měly jen jednoduché optické zaměřovače, takže malé rozměry měly pro ochranu tanku zásadní význam. Bezvěžová koncepce byla vlastně logickým řešením. Díky ní měl S-tank výšku jen 2,1 m, což je méně, než měly všechny tehdejší i dnešní sovětské a ruské tanky, které jsou malými rozměry vyhlášené. S-tank je tak dodnes nejnižším bojovým tankem, jaký kdy byl zaveden do služby.

Schovával se a při míření tancoval

S velikostí Strv 103 souvisela i taktika nasazení. Tank měl využívat členitého terénu švédské krajiny, měl vlastně fungovat jako mobilní palebná platforma nesoucí tankový kanon tehdy běžné ráže 105 mm. Odměr i náměr kanonu se nastavoval pohybem tanku a nastavením podvozku, což se může zdát ve srovnání s otočnou věží jako nevýhoda. Jenže S-tank se dokázal na svém pásovém podvozku otočit o 90 stupňů za zhruba dvě sekundy, což je stejný čas, který k tomu potřebovaly věže jeho obrněných klasicky řešených současníků.

Zaměřování kanonu se tedy dělo pomocí otáčení tanku a nastavení hydropneumatického odpružení. Když chtěla posádka hlaveň sklonit dolů, poklesl tlak v tlumičích předních kol čtyřnápravového podvozku a naopak se zvýšil v tlumičích zadních kol. Pokud bylo potřeba zvětšit náměr kanonu, proces byl obrácený, přičemž tank se za všech okolností mohl i otáčet, takže míření bylo plynulé. Celý systém řízení i odpružení tanku byl ovládán servomotory, a to zcela automaticky. Velkou výhodou bezvěžové konstrukce byla nejen malá výška tanku, ale i tvar. Klínovitá čelní část korby zvyšovala jeho odolnost, střely tak dopadaly pod velkým úhlem a tím se eliminovala jejich průrazná síla. S-tank se mohl snadno schovat za kdejakou terénní vlnu nebo do okopu, přičemž nad úroveň hlavně nic nepřesahovalo, takže byl v podstatě neviditelný.

Jak to bylo s posádkou?

Netradiční byl S-tank i co se týče posádky. Měl ji pouze tříčlennou, přičemž se skládala z velitele, řidiče-střelce a radisty. Otočení směrem dopředu seděli velitel a řidič, třetí člen posádky seděl k řidiči zády. Systém řízení, zaměřování a střelby byl zdvojen, tank mohli v případě nouze bez omezení ovládat pouze dva muži – velitel a řidič, což umožňovalo i plně automatické nabíjení kanónu s kapacitou 15 střel za minutu. Strv 103 měl ale další zvláštnost, díky svému převodovému ústrojí byl schopen jet stejně rychle vpřed i vzad. Proto radista otočený zády k řidiči fungoval i jako řidič pro „couvání“, což souviselo s taktikou nasazení tanku. Spočívala v tom, že si měl co nejrychleji najít bezpečné palebné postavení a zahájit střelbu z místa. Okamžitý řízený zpětný chod byl tedy mnohem výhodnější než otáčení a manévrování. Navíc byl stroj stále otočený nejodolnější stranou k nepříteli.

Osamělá švédská stopa v tankové historii

V polovině 50. let švédská armáda začala plánovat náhradu svých v Británii vyrobených tanků Centurion. Po sondování v zahraničí podpořila domácí projekt bezvěžového tanku známého ze začátku jako Alternativ S, který jediný beze zbytku vyhovoval požadavku na velmi malou výšku stroje. Definitivní rozhodnutí o vývoji padlo v roce 1958, kdy švédský parlament odmítl americký typ M60 a německý Leopard 1 a schválil financování budoucího Strv 103. Měl to být nejen výraz podpory domácího průmyslu, ale také neutrality země. Domácí zbrojovka Bofors dodala v průběhu let švédské armádě celkem 312 kusů Strv 103. Ty sloužily ve švédských ozbrojených silách od začátku 60. let až do začátku 90. let, kdy je nahradily konvenční německé Leopardy 2.

S-tank byl v průběhu let modernizován a koncem 80. let dokonce ve Švédsku pracovali na jeho následovníku zvaném Strv 2000. Nicméně projekt byl pro svou finanční náročnost nakonec zrušen. Zajímavé také je, že když se S-tank objevil, odborníci začali mluvit o revoluci v tankové konstrukci. Mnoho výrobců se pokoušelo zkonstruovat podobný tank, ale nakonec absence věže armádám nevyhovovala. Tak zůstal S-tank osamoceným a neuskutečnil se ani vývoz mimo Švédsko, přestože se zájemci objevili.

Například v roce 1967 norská armáda porovnávala švédský tank s typem Leopard 1. Při testech se ukázalo, že posádka Strv 103 dokázala identifikovat za určený čas více cílů a zasahovat je rychleji než německý rival. O rok později dva exempláře S-tanku testovali v britské tankové škole v Bovingtonu, další testy Britové provedli v roce 1973, přičemž výsledky mluvily jasně – nenašli žádné slabiny nebo nevýhody, jak při střelbě, tak při jízdě, které by S-tank znevýhodňovaly vůči tehdy používaným britským typům. V roce 1975 se dva S-tanky dostaly i do USA, kde je podrobili zkouškám na polygonu ve Fort Knox. Američtí specialisté zjistili, že Strv 103 střílí přesněji než tehdy nejnovější modely M60, byť o půl sekundy pomaleji.

Text: DP