Utajená kapitola 2. světové války. Japonci chtěli bombardovat Ameriku z balonů

Doolitlův nálet byl japonským ponížením

Když americké bomby dopadly v dubnu 1942 na Tokio, což byla veleúspěšná akce bombardérů pod vedením podplukovníka Jamese Jimmyho Doolittla, byl to pro Japonce jasný vzkaz: „Máme vás v dosahu!“ Japonsko, které v té době vedlo těžké, leč z hlediska vítězství nepříliš úspěšné boje v Tichomoří, se rozhodlo pro odvetu. Jenže východní pobřeží USA a na něm ležící velká americká města byla mimo dosah letounů startujících z Japonska a ostrovy ležící blíže jeden po druhém padaly do rukou amerických vojáků. Japonci proto vymysleli bizarní plán, který byl směsí historických postupů, meteorologických znalostí a zoufalství. Budou bombardovat Američany z balonů bez posádky, které se pomocí vzdušných proudů dostanou na vzdálenost zhruba 10 000 kilometrů nad americké pobřeží.

Japonci sice dostali na americký kontinent pár bomb z ponorkového letounu Yokosuka E14YL (historie letadla přepravovaného ponorkou je na samostatný příběh), jejich inženýři a meteorologové ale přišli na myšlenku, že by se bomby daly poslat pomocí příznivého vzdušného proudění. Otázkou bylo, jak vyřešit technickou stránku věci, tedy jak udržet balon po tak dlouhou dobu v potřebné výšce. Balony, které měly průměr 10 metrů, měly měly u země nosnost 450 kg, ve výšce 9000 m však pouhých 135 kg, ale jako psychologická operace by to svůj význam mělo.

Bombardovací balony

Balon vybavený 32 tříkilovými pytli s pískem vystoupal do výšky 9000 metrů, kde dva aneroidy následně daly pokyn k uvolnění dvou z nich. To mělo za následek, že balon šel ještě výše, konkrétně do výšky 11 500 m. V této výšce ho bezpečnostní ventily zčásti upustily, čímž klesl do výšky 9000 m, kde opět došlo k uvolnění dalších 6 kg písku. Tak balon neustále osciloval mezi 9000 m a 11 500 metry a zároveň ho větrné proudění hnalo směrem k Americe. Rychlost větru vedla k výpočtu doby trvání letu a v daný čas měl autodestrukční systém balon zničit, což znamenalo, že na zem spadlo několik zápalných bomb. Myšlenka to byla možná zajímavá, nicméně takovýto způsob bombardování musel být značně nepřesný a zásah z hlediska strategie válčení zajímavého cíle by byl otázkou extrémní náhody.

Ještě dříve se uvažovalo o vypouštění balonů z ponorek, což navazovalo na akci ponorkového letadla. Jenže pro Japonce nepříznivý válečný vývoj měl za následek, že japonské ponorky musely být odveleny jinam.

Výroba balonů se rozjela naplno, což znamenalo kácení morušových stromů, jejichž dřevo sloužilo jako kostra, a výrobu hedvábného papíru tvořícího obal. Historici odhadují, že celkem jich bylo vyrobeno kolem 10 000 kusů, přičemž do výroby byla mimo jiné zapojena i školní mládež.

3. listopadu 1944

Třetí listopad má v historii Japonska speciální význam, jedná se totiž o den narozenin zakladatele dynastie Mejdži. Proto pro začátek akce byl zvolen tento den roku 1944. Přestože bylo nakonec směrem na USA vypuštěno kolem 9000 balonů, naprostá většina nikdy svého cíle nedosáhla a autodestrukční systém je zničil, aniž by bylo známo kde a aniž by způsobily nejmenší škody. Američané zaznamenali pouhých 258 výbuchů, přičemž se extrémně snažili utajit tuto japonskou technologii. Na druhou stranu – i přes utajení vyvinuli velkou snahu o zabránění průniku balonů, a to jak pomocí pátracích letounů včetně stíhaček, tak hlídek, které měly hlásit bombami způsobené lesní požáry.

Text: Topi Pigula