Tábory smrti a sex aneb prostituce v koncentračních táborech

Táborový sex

Jména jako Mauthausen, Osvětim či Buchenwald i po letech vzbuzují oprávněný odpor k nacistické ideologii. Právě tyto koncentrační tábory prosluly úděsně efektivní likvidací lidských bytostí. Ale i tady kvetl obchod s lidskými touhami. První hampejz na území koncentračního tábora vznikl v roce 1942 v Mauthausenu. Jeho budova sousedila s appelplacem, v polské Osvětimi se pro potřeby tohoto typu vyčlenilo 21 pokojů. Selekce žen se prováděla přímo na příjezdové rampě. Být ženou starou či očividně nemocnou znamenalo jít rovnou do plynové komory, být naopak dívkou či mladou ženou s krásnou postavou a tváří mohlo znamenat zařazení mezi prostitutky. To mohlo znamenat dvojí osud. Buď žena „pracovala“ v rámci tábora, nebo byla zařazena do bordelů pro potěchu německých vojáků, což je ale jiný příběh. To se ovšem nevztahovalo na ženy židovského původu. Aby se zabránilo nechtěnému početí (což se ne vždy povedlo), byly ženám ozařovány vaječníky. Selekce a zařazení mezi sexuální pracovnice může vypadat hrůzně zvláště při extrémních počtech mužů, ale v podmínkách koncentračního tábora šlo o jistou výhru a životní výhodu. Ženy se přece jen častěji dostaly k jídlu, a s hygienou na tom byly viditelně lépe než odsouzenkyně spící na palandách ve vězeňských barácích.

Žádanka do hampejzu

„O návštěvu v bordelu se muselo zažádat písemně u komandatury tábora. Vše bylo pečlivě zaneseno do zvláštní knihy. Ochrana údajů byla v tomto prostředí zcela cizím pojmem. Povolenky k návštěvě nevěstince se vydávaly během apelu. Čekatelé byli v určený den odvedeni do vyhrazeného prostoru, kde čekali na vyvolání svého čísla. Patnáct minut se striktně dodržovalo. Na chodbách stála SS a jednotlivé vstupní dveře do pokojů byly opatřeny kukátkem jako u vězeňských cel,“ píše Václav Miko v knize Prostituce v nacistických táborech.

Vzhledem k časovému limitu se spíše než o romantické milování jednalo o neurvalou soulož, z níž si občas vojáci SS udělali voeyristické potěšení. Vězni měli zakázáno mluvit, respektive mohli sdělit jen to nejnutnější. Hygiena v současném slova smyslu byla opomíjena. Celý proces připomínal velkostroj na sex, v němž prostitutky hrály úlohu onoho stroje. Takovéto pojetí odpovídalo německé pedanterii, s níž, mimo jiné, organizovali i své velkokapacitní stroje na smrt. I tady se jednalo o sex za úplatu, byť rozhodnutí, komu bude dopřán, bylo zcela na libovůli nacistů. Cena za čtvrthodinu potěšení se rovnala zhruba ceně za krabičku cigaret, přičemž je nutno vzít v úvahu, že cigarety byly velmi uznávaným platidlem ve všech koncentračních táborech. Odměňováni byli jak kápové z řad vězňů, tak dobří „pracanti“ plnící normu, literatura se zmiňuje i o vězních odklízející mrtvoly z plynových komor. Faktem je, že vzhledem k podmínkám panujícím v koncentračních táborech nebyl sex prioritou nutnou k přežití. Proto není divu, že o svých 15 minut v táborovém hampejzu žádalo méně než 1 % internovaných.

Sexuální násilí je ve válce smutně běžné. Nacisté nebyli jediní, kdo ženy na obsazeném území nutil a zneužíval k prostituci. V tomto směru velmi brutálně prosluli Japonci. „Generál Iwane Macui a ministr zahraničních věcí Kóki Hirota byli odsouzeni a následně popraveni jako váleční zločinci. Kromě jiného za to, že nezabránili znásilnění nejméně 20 tisíc čínských žen. Jejich činy byly podřazeny pod kategorii zločinů proti lidskosti, a proto znásilnění a další sexuální násilí již nebylo možno jako válečný zločin nadále ignorovat,“ píše Vladimír Dzuro v článku Podrž jí ruce. Jak a proč se sexuální násilí stalo válečným zločinem? V mnoha konfliktech se systematické znásilňování stalo cílenou strategií. V občanská válce Tutsiů proti Hutuům ve Rwandě se znásilněné ženy tímto „pošpiněním“ vyřadily ze společnosti, brutální sexuální násilí vypuklo i „nedaleko“ našich hranic během občanské války v bývalé Jugoslávii. Ale to už je vedle organizované prostituce v koncentračních táborech přece jen jiný příběh. Právní ochrana před sexuálním násilím byla zakotvena například už v Lieberově kodexu z roku 1863 z americké občanské války, takže ryze teoreticky by k němu nemělo docházet. Už jen samotný fakt výše popsaných skutečností ale ukazuje, že jakékoli mezinárodní dohody, úmluvy či konvence jsou sice zajímavým argumentem v dobách míru, ale po vypuknutí války se stávají kusem papíru majícím cenu… asi jen toho papíru. Text: Topi Pigula