Super Étendarda nahradil bojový Rafale. Francouzi bodují a bojují

Super Étendard byl hlavním bojovým letounem operujícím z francouzských letadlových ještě v nedávné době.Šlo ovšem o notně modernizovanou verzi SEM, která si vybavením nic nezadala se soudobími moderními stroji.

Nicméně šlo konstrukci pocházející ze 70. let, takže se i tato námořní legenda musela rozloučit s aktivní kariérou. Poslední vzlet z paluby letadlové lodě Super Étendardy zažily v březnu tohoto roku a definitivního vyřazení a letu v barvách francouzského letectva se dočkaly v červenci. Jejich roli převzaly nejmodernější francouzské stroje typu Rafale, konkrétně námořní varianta M.

Kariéra Super Étendardu se začala psát v 70. letech, ale jeho kořeny sahají mnohem hlouběji do historie. Měl totiž předchůdce v podobě námořního letounu Dassault Étendard IVM. Ten vzešel z původně pozemního stroje Étendard IV, jehož prototyp vzlétl poprvé v roce 1956. Francouzské letectvo však letoun nepřijalo, ale výrobci se podařilo „udat“ jeho palubní verzi námořnictvu. Étendard IVM tak sloužil až do 70. let, ale už koncem předchozího desetiletí francouzské námořnictvo začalo hledat jeho nástupce.

Americká nabídka nezaujala

V úvahu přicházela navalizovaná verze francouzsko-britského stroje SEPECAT Jaguar, Američané nabízeli A-7E Corsair II nebo A-4 Skyhawk. Dassault však přišel s nabídkou letounu, který by vycházel ze stávajícího Étendardu IVM, ale nabídl by vyšší výkony a modernější vybavení. Mělo jít o levné řešení, neboť měly být použity i komponenty z dalšího stroje z portfolia Dassaultu, totiž tehdy zcela nového stíhacího typu Mirage F1. V roce 1973 velení námořnictva nakonec kývlo nabídce Dassaultu, a tak se zrodil Super Étendard. Sériová výroba se rozběhla v roce 1976, první stroje námořnictvo dostalo o dva roky později. Jak se ale ukázalo, levná záležitost to nebyla, v podstatě šlo o zcela nové stroje, které měly s původními Étendardy IVM velmi málo společného, vlastně si byly jen tvarově podobné.

Proto také byla původní objednávka na 100 kusů záhy snížena na 30 letounů. Postupem doby však námořnictvo nakoupilo kolem 70 kusů. Bojovou hodnotu oproti původním Étendardům zvyšoval hlavně motor SNECMA Atar 8K-50 pocházející z již už umiňované Mirage F1 a na svou dobu špičkový radar Thomson-CSF Agave, díky němuž mohl Super Étendard nést obávané protilodní střely Exocet. Super Étendard měl k dispozici i dva rychlopalné kanony DEFA 552 ráže 30 mm a další výzbroj mohl nést na podkřídelních a podtrupových závěsnících.

Někdo musí z kola ven

Vyřazováním jiným typů letadel z výzbroje námořnictva se Super Étendardy staly jeho hlavním bojovým prostředkem, nicméně ani jim se nevyhnulo zastarávání. Jejich nástupce ale nebyl dlouho v dohledu, projekt Rafale, včetně námořní verze, se táhl mnoho let, takže muselo dojít na modernizaci. O té bylo rozhodnuto koncem 80. let a byla nazvána Super Étendard Modernise (SEM), proto se také strojům po modernizaci začalo říkat SEM. Modernizace byla rozdělena do čtyř etap, díky ní se tak stroje udržely ve výzbroji až do letošního roku. Týkala se 50 letounů, poslední etapou modernizace procházely od roku 2003 a po ní mohly Super Étendardy provádět i noční operace a používat moderní přesně naváděnou munici.

Jejich štafetu teď převzaly stroje Rafale M a mají opravdu na co navazovat. Super Étendardy se účastnily všech konfliktů, do kterých se francouzské námořnictvo zapojilo, ale bojovaly i v řadách zahraničních leteckých sil. Nejvíce je bezesporu proslavily úspěchy v bojích o Faklandy, kde si bojové ostruhy vysloužily i jejich mnohem slavnější protivníci, totiž britské stroje Hawker Siddeley Harrier. V barvách argentinského letectva Super Étendardy zaznamenaly dva velké bojové „zářezy“, když pomocí střel Exocet potopily britský torpédoborec HMS Sheffild a velkou zásobovací loď Atlantic Corveyor.

Text: DP