Ruský bombardovací medvěd znovu bručí u hranic NATO

V polovině listopadu ruský ministr Sergej Šojgu oznámil, že strategické bombardéry s rudými hvězdami budou provádět pravidelné hlídkové lety od arktických ledových plání přes Atlantik až po slunný Karibik a Mexický záliv sousedící se Spojenými státy.

Ruské strategické bombardéry se v oblasti střední Ameriky objevovaly již dříve, potud ono prohlášení ministra neznamená nic nového, pokud by ovšem nepadlo slovo „pravidelné“. Dosud totiž ruské letouny podnikaly lety nad Atlantik a do blízkosti amerického kontinentu jen sporadicky, většinou šlo o zdvořilostní návštěvy spřátelené Kuby či Venezuely nebo občasné cvičné lety. Dokonce i během studené války americké stíhačky a hlídkující výzvědné letouny potkávaly nad Atlantikem sovětské dálkové stroje jen výjimečně.

V devadesátých letech ruské letectvo kvůli ekonomickým a politickým problémům země na dálkové lety strategických bombardérů rezignovalo úplně. Až na přelomu tisíciletí se obrovské bombardovací tupolevy opět párkrát zjevily v blízkosti amerického vzdušného prostoru, což souviselo s nástupem Vladimíra Putina do funkce prezidenta. Ten je znám svými touhami po obnově imperiální sovětské moci a demonstrativní dálkové lety strategických bombardérů v rámci několika málo cvičení ruského letectva byly tehdy nejlevnějším a zatím nejdostupnějším prostředkem, jak je světu demonstrovat.

Zajímavosti

Bombardovací medvěd Tu-95

27. listopadu 2014

Nicméně až v roce 2007 Putin oficiálně oznámil, že ruské letectvo bude znovu podnikat dálkové hlídkové lety v mezinárodním vzdušném prostoru. Jejich protagonisty se měli stát pověstní „medvědi“, tedy bombardéry Tupolev Tu-95MS, které tvoří páteř ruského strategického letectva. Od té doby čas od času stíhačky některé ze zemí NATO startují vstříc ruským létajícím „medvědům“, aby jim daly najevo, že o nich protiletecká obrana atlantické aliance ví. Od teď to bude pravidlem.

Zrodil se létající medvěd

Tupolev Tu-95 je strategický bombardér určený pro operace ve dne i v noci a za všech povětrnostních podmínek. Byl projektován pro útoky konvenční municí i jako nosič atomových bomb. Na rozdíl od svého amerického protějšku B-52 Stratofortress však Tu-95 nepohánějí proudové nýbrž turbovrtulové motory, i když oba stroje vznikly ve stejné době. Na přelomu 40. a 50. let v Tupolevově konstrukční kanceláři pracovali na velkém bombardéru Tu-85 s pístovými motory, který měl být odpovědí na americký mezikontinentální bombardér B-36.

Jenže záhy se ukázalo, že jeho koncepce už je zastaralá, a tak přednost dostal projekt Tu-95. V Sovětském svazu však neexistovaly proudové motory dostatečně výkonné, ale zároveň úsporné, které by dokázaly zvládnout let strategického bombardéru nad Spojené státy a zpět. Proto padla volba na turbovrtulový pohon. Vedle Tu-95 vznikal i velmi výkonný bombardér Mjasiščev M-4 s proudovými motory, ten však měl velmi omezený dolet. Montáž prvního prototypu Tu-95 začala v roce 1951, v listopadu následujícího roku se poprvé podíval do vzduchu. Do služby první Tu-95 přišly v roce 1956, přičemž sériová výroba několika verzí a variant probíhala přerušovaně podle potřeb letectva až do roku 1994. Celkem bylo vyrobeno více než 260 strojů, koncem 80. let se však v aktivní službě nacházela jen poslední sériová varianta Tu-95MS.

Rozpad Sovětského svazu způsobil, že se desítky „medvědů“ Tu-95MS ocitly mimo území Ruska. Konkrétně 40 jich spadlo do klína Kazachstánu, 23 pak získala Ukrajina a 25 kusů zůstalo Rusku. Už v roce 1994 ale Kazachstán nechtěná „túčka“ vyměnil s Ruskem za potřebnější výzbroj. Ukrajina s velkými obtížemi své stroje provozovala až do roku 1999, kdy podle odzbrojovacích smluv START 2 musela strategické bombardéry vyřadit ze svého arzenálu. Část své flotily Tu-95MS prodala Rusku, zbytek byl sešrotován. Rusko tak kromě několika málo nadzvukových bombardérů Tu-160 a Tu-22M disponuje kolem 70 kusů Tu-95MS. Jejich domovem jsou základny Engels a Ukrajinka, několika exempláři disponuje i letecký zkušební a výzkumný ústav na bázi Žukovskij u Moskvy.

Poslední mohykán Tu-95MS

Prototyp varianty Tu-95MS poprvé vzlétl v roce 1978 a vycházel z protiponorkového typu Tu-142M. Postupně byla túčka ruského letectva modifikována z čistě bombardovacích do podoby nosičů strategických řízených střel s plochou dráhou letu. Proto mají v pumovnicích instalovány otočné vypouštěcí zásobníky s kapacitou šest nebo šestnáct střel. V současnosti je hlavní zbraní „túček“ podzvuková střela Ch-55 (v kódu NATO AS-15 Kent), což je ekvivalent amerického křídlaté střely AGM-86. Ch-55 může nést různé bojové hlavice od konvenčních přes jaderné až po kontejnery se submunicí. „Túčka“ můžou tyto střely nést i na pylonech pod křídly, kam se jich dá zavěsit celkem osm kusů.

„Medvědi“ tvoří páteř ruského strategického letectva a počítá se s nimi i do budoucna. Proto od roku 2005 postupně procházejí modernizací na standard označovaný jako Tu-95MSM. Zatím byla vylepšena asi polovina strojů a další budou nejspíše následovat. Modernizace se týká nejen vybavení a elektroniky, ale také motorů NK-12. Ty jsou velmi zajímavé. V době jejich vzniku, tedy v 50. letech, šlo o vůbec nejvýkonnější turbovrtulové jednotky na světě, výkon činil dvanáct tisíc koňských sil, modernizovaná varianta má dokonce o tři tisíce více. Když konstruktéři počítali, jak velká by musela být vrtule pro efektivní přenos síly motoru, dospěli k průměru 7 m! Stroj by tedy musel dostat podvozek podobný žirafím nohám, což bylo nemyslitelné. Proto každý motor pohání dvě protiběžné vrtule o průměru „pouze“ 5,6 m.

Díky výkonným motorům a šípovitým křídlům „medvěd“ dosahuje podle verze maximální rychlosti 830 až 920 km/h, což je srovnatelné s dnešními proudovými dopravními letouny. Dolet u Tu-95MS přesahuje 10 tisíc km. Jeho křídlo má rozpětí 50 m, na délku měří 47 m a na výšku více než 13 m, přičemž maximální vzletová hmotnost může činit 185 tun, z toho 5 až 12 tun tvoří bojový náklad. Posádka stroje se skládá ze dvou pilotů, palubního technika, operátora radiolokátoru a detekčních systémů a tří operátorů obranné výzbroje, přičemž dva z nich fungují i jako radisti.

Není bez zajímavosti, že jeden Tu-95 byl v polovině 50. let uzpůsoben pro nesení nejsilnější jaderné bomby, která kdy byla sestrojena. Šlo o pověstnou vodíkovou pumu RDS-220 přezdívanou též Car či Váňa. Právě z jeho paluby byl Car v roce 1961 při jediném uskutečněném ostrém testu shozen. Málo se také ví, že u Tupoleva postavili i civilní variantu „medvěda“ určenou pro přepravu cestujících, která dostala označení Tu-114. Ve své době to byl největší a nejrychlejší pasažérský stroj světa a pro své cesty jej používal například i Nikita Chruščov.

DP