Putin tajně zbrojí v Arktidě. Její ovládnutí by napravilo domnělou křivdu s Aljaškou

Carské Rusko v roce 1867 prodalo USA území o rozloze 1 518 000 km². Spojené státy za Aljašku zaplatily celkem 7 200 000 dolarů. Vzápětí na ní vypukla zlatá horečka a Aljaška začala vydávat tuny zlata. Později se na Aljašce objevily rozsáhlé zásoby ropy. Američané navíc na Aljašce postavili vojenská zařízení, neboť jde o místo bezprostředně sousedící s Ruskem. Rusové to vnímají podobně. Arktida je nejblíž USA (tedy zemi NATO) a zároveň pod zemí skrývá důležité nerostné bohatství. Navíc díky klimatickým změnám začíná být přístupná.

„V poslední době se však ruské vojenské špičky zaměřují na Arktidu a počítají s ní jako s legitimním územním celkem Ruské federace,“ napsal v roce 2019 Jiří Zmrzlý ve společenskovědním časopise e-Polis. O nerostném bohatství Arktidy se ví dlouhodobě, těžbě ale bránily drsné klimatické podmínky. Navíc byla Arktida pro běžné obchodní i dopravní lodě kvůli tloušťce ledu nesjízdná. Jenže podmínky se díky globálnímu oteplování mění a podle množství vojenských základen a vývoje technologií usnadňujících „kolonizaci“ Arktidy to vypadá, že má s touto částí planety prezident Putin vážné plány. Nejnápadnějším znakem jsou právě nově vznikající vojenské základny.

Komu patří Arktida?

Rusko v roce 2015 vyhlásilo novou vojenskou doktrínu, ze které vyplývá, že Arktida patří jemu a může si tam tedy dělat cokoliv. Aby tento fakt Putin podpořil, nechal v oblasti pořádat velká vojenská cvičení. Faktem ale je, že Arktidu si nárokují i další země a OSN. Z politického hlediska je Arktida definována jako oblast ležící na území osmi arktických států – Norska, Finska, Ruska, USA, Kanady, Islandu, Grónska (Dánska) a Švédska.

„Pevninská území Arktidy jsou totiž zpravidla v nesporném vlastnictví jednotlivých států. Mírné napětí provází vztahy na Špicberkách (Svalbardu), kde se střetávají těžební zájmy Norska a Ruska. Jediným otevřeným sporem o pevninu zůstává ten mezi Kanadou a Dánskem o neobydlený Hansův ostrov. Konfliktní potenciál regionu je tedy vázán výhradně na mořské oblasti. Arktické státy dnes vznášejí nárok zejména na prodloužení svých kontinentálních šelfů nad hranici 200 námořních mil od svého pobřeží, slibujících bohaté zásoby ropy a zemního plynu. Dochází tak k územním překryvům nárokovaných území, které mohou vyvolat konflikt,“ vysvětluje územní nároky v Arktidě Adam Kočí z Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity.

Ruské vidle

Na první pohled je Arktida pochopitelně rozdělená, jenže příklad v minulosti prodané Aljašky ukazuje, že severská území mohou zásadním způsobem vylepšit ekonomickou bilanci států, což je přesně to, co Rusko potřebuje. Uvalené ekonomické sankce ho na dlouhou dobu poškodí a jakékoli nové zdroje budou představeny jako úspěch. Ruská armáda v Arktidě obnovila činnost, a to včetně výstavby letišť a přístavů určených pro hladinová plavidla i ponorky. Satelitní snímky odhalily nejen zvýšenou vojenskou aktivitu. Znovu se otevřely vědecké stanice, které byly z důvodů nedostatku finančních prostředků v dobách Sovětského svazu uzavřeny. Zároveň se opětovně rozjíždí i program odposlouchávání nepřátelských ponorek, jejichž potenciál se díky modernizaci a tichému chodu na jaderný pohon značně rozšířil. Aktuálně Rusku chybí jak technologie, tak peníze, aby remilitarizaci Arktidy mohlo provést rychle a rázně. Ruská vojenská přítomnost však neunikla pozornosti NATO a zdá se, že by právě v Arktidě mohlo dojít k dalšímu masivnímu porušování územních práv jednotlivých zemí.

Zdroj: Časopis e-Polis.cz