Ruské letectvo pořizuje další bojové letouny. Na co je potřebuje?

Stále v největších počtech zůstává v ruském letectvu zařazeno podle odhadů necelých dvě stě stíhacích letounů Su-27. Jaká část z nich zůstává provozuschopná, nicméně není přesně známo. Můžeme předpokládat, že v poměrně dobrém stavu bude asi 70 letounů (podle některých zdrojů 54) modernizovaných od roku 2003 na standard Su-27SM. Ten přinesl podporu střel vzduch-vzduch R-77 s dosahem až 80 km v základním provedení, řízených střel vzduch-země i vylepšení v avionice.

Dosud nejmodernější variantou původního Su-27 je Su-27SM3, jež přináší celou řadu vylepšení. Za zmínku stojí především instalace silnějších motorů, zesílená konstrukce, větší nosnost výzbroje, instalace vylepšeného radaru a dalších střeleckých i obranných systémů a samozřejmě podpora celé škály moderní výzbroje. Prvních 12 letounů tohoto standardu bylo vyrobeno na základě odložených draků. Několik dalších pak vzniklo snad modernizací stávajících Su-27. V současnosti by snad měla probíhat modernizace dalších 36 letounů, byť o její realizaci máme jen kusé informace.

V každém případě největší výrobní kapacity v oblasti stíhacích letounů soustředí Suchoj na novější typy vzniklé na základě Su-27 – především na víceúčelové Su-30, Su-35 a stíhací útočné Su-34.

Víceúčelový Su-30

Stíhací víceúčelový letoun Su-30 můžeme je v první řadě nejexportovanější ruský stíhací letoun od konce studené války, i když původně jej Rusové takto vůbec nezamýšleli. Jeho předchůdce ještě pod označením Su-27PU vznikl ještě na základě dvoumístného Su-27UB s požadavkem na větší dolet potřebný pro zajištění rozsáhlých území Sovětského svazu.

Z původního Su-30 nakonec vznikla celá řada verzí, které se od sebe méně či více odlišují. Všechny jsou ale dvoumístné, díky čemuž se letoun vzhledem k přítomnosti zbraňového operátora skvěle hodí k útokům na pozemní cíle. Nejpočetnějšími exportními variantami jsou Su-30MKI pro Indii a Su-30MKK pro Čínu, z nichž vznikla řada derivátů pro celou řadu dalších zemí. Ruské letectvo provozuje v současnosti 106 až 110 letounů Su-30SM (z nich asi 20 ve starším standardu Su-30M2).

O pohon Su-30 se stará dvojice motorů Saturn AL-31 s maximálním tahem 74,5 bez nebo až 122,5 kN s přídavným spalováním. Letoun dokáže v horizontálním letu dosáhnout až dvojnásobné rychlosti zvuku ve výšce nebo rychlosti až 1400 km/h při letu v nízké výšce. Na celkem 12 závěsníků pod trupem a křídly lze podvěsit celé spektrum výzbroje proti vzdušným, pozemním i námořním cílům.

Do konce tohoto roku by měla být ministerstvem obrany podepsána právě nová objednávka opět na dalších 36 nových letounů. Přestože se leckdy uvádí, že továrna v Irkutsku má po roce 2022 přejít na výrobu dopravního letounu označovaného jako MS-21, není zcela jasné, jak to bude s pokračováním výroby případných Su-30. O ně přitom zájem stále je – ať už od domácího letectva, tak z celé řady zemí.

Dalších 22 letounů Su-30SM navíc provozuje také ruské námořní letectvo při své černomořské flotile společně se staršími Su-24M/MR. To by ovšem potřebovalo podstatně více nových letounů, protože krom toho provozuje, pomineme-li palubní letouny, už jen menší počty MiGu-31 a postarších Su-27.

Su-35 pro vzdušný boj

Za nejmodernější z celé trojice letounů je považován Su-35, jehož vznik můžeme vysledovat až do 80. let. Konstrukční kancelář Suchoj v té době dostala zadání na vývoj modernizovaného letounu pod označením Su-27M spočívající především ve vylepšením doletu, silnějších pohonných jednotkách, ještě zvýšené manévrovatelnosti a použití modernější avioniky. Několik těchto letounů sice dostala akrobatická skupina, ale v důsledku finančních škrtů po rozpadu Sovětského svazu nebyla zahájena skutečně sériová výroba. K té došlo nakonec až v roce 2007 v rámci druhé modernizace Su-27, jež měla řešit mezidobí do příchodu zcela nového stíhacího letounu PAK FA (nyní Su-57). Výsledný Su-35S se však oproti původnímu Su-35 v mnohém liší a rozhodně se nejedná o identický letoun.

Su-35S můžeme označit za nejmodernější současných ruský stíhací letoun zařazený ve výzbroji. Dvojice motorů Saturn AL-41F1S o tahu po 142 kN s přídavným spalováním mu dokáže udělit rychlost až M=2,25 ve výšce nebo M = 1,13 u země. Maximální vzletová hmotnost letounu dosahuje k 34 500 kg, z čehož jen polovina připadá na vlastní hmotnost – zbytek tvoří munice a až 11 500 kg paliva. I proto se pohybuje bojový rádius kolem 1500 km a s dvojicí přídavných nádrží dokáže přeletět vzdálenost 4500 km bez nutnosti mezipřistání nebo tankování za letu.

V současnosti ruské letectvo provozuje asi 71 letounů ve variantě Su-35S, přičemž i v tomto případě lze očekávat další navyšování počtů. I když se jedná o víceúčelový letoun, vzhledem ke svým kvalitám má být určen především k vybojování a udržení vzdušné nadvlády a v tomto ohledu je zřejmě tím nejlepším, co mají Rusové k dispozici. Radar Irbis-E dokáže v jediném okamžiku sledovat na vzdálenost až 400 km snad až 30 vzdušných cílů a vést útok na 8 z nich. K tomu je vybaven celým spektrem střel vzduch-vzduch krátkého až v podstatě dlouhého dosahu.

Navzdory svým kvalitám, ale neprorazil Su-35 na cizích trzích a nepředpokládá se, že by se na tom mělo něco zásadního měnit. Oproti Su-30 má být o něco dražší a ani v Sýrii nemá prostor se ukázat ve své hlavní disciplíně – tedy vzdušném boji. Rusové tak nyní alespoň uvažují o tom, že by některé z použitých komponentů jako silnější motory a radar využily pro uvažovanou modernizaci dosud vyrobených Su-30.

Stíhací bombardér Su-34

Zcela speciální případ v rodině letounů Su-27 představuje typ Su-34. V něm totiž pilot a operátor zbraňových systémů sedí vedle sebe – tedy jako ve stíhacím bombardéru Su-24, který nahrazuje.

Kvůli posazení dvoučlenné posádky vedle sebe má letoun samozřejmě zcela novou přední část trupu. Jinak ale využívá maximální množství prvků z dalších letounů své rodiny – křídlo, ocas a motorové gondoly z Su-27 a Su-30, kachní křidélka z palubního Su-33 atd. Maximální hmotnosti pochopitelně vzrostly, přesto stále dosahuje na útočný letoun velmi dobrých výkonů, což dokazuje maximální rychlost přes M = 1,8 ve výšce a dokonce M = 1,2 u země. Jinak neutrpěl ani dolet letounu, o čemž vypovídá přeletová vzdálenost 4000 km bez doplňování paliva. Pokud by bylo potřeba, pak mohou Su-34 tankovat nejen ze vzdušných tankerů, ale i mezi sebou.

Ačkoliv byl Su-34 zařazen do výzbroje teprve začátkem roku 2014, ruské letectvo jej už dnes provozuje v počtu minimálně 111 letounů a další budou následovat. Oproti dalším typům má prostě tu výhodu, že v nahrazování Su-24 v podstatě nemá přímého konkurenta. Své kvality navíc už několik let prokazuje v Sýrii, kde létá krom protizemní munice vyzbrojen také se střelami vzduch-vzduch pro vlastní ochranu.

Text: Michal Polák