Pro japonské stíhačky se chystá podpora dronů. Lidsko-robotické týmy už jsou na cestě

Ačkoliv se už víc jak dvě dekády mluví o tom, že budoucí generace stíhaček bude nepilotovaná, praktické i politické důvody tento futuristický nápad stále odsouvají dále do budoucnosti. Vojenské stroje se sice stávají automnější a chytřejší, nikomu se však nechce učinit první krok do neznáma. Možný mezistupeň nyní možná zrealizují v Japonsku - stíhačky řízení lidmi se tu totiž asi dočkají robotických kolegů.

Roboti spolu s lidmi

Letectvo Země vycházejícího slunce momentálně usilovně pracuje na své budoucí stíhačce s pracovním názvem F-3, jež se rámcově podobá stroji mezi americkým F-22 a F-35 a má nahradit nynější flotilu strojů F-15 (Japonci rovněž kupují 42 kusů strojů F-35, prodej F-22 však americký Kongres neschválil). Letoun vyvíjí čistě japonské společnosti a bude prvním válečnou stealth stíhačkou vytvořenou na domácí půdě. Momentálně jsou technologie jako vektorovatelný tah, mikrovlnné zbraně či optické kabely postupně testovány na demonstrátoru X-2, jež poprvé vzlétl letos v dubnu. Produkce stroje F-3 je pak plánována na rok 2027. Vedle stealth technologií však do té doby možná aeronautičtí inženýři budou muset vyzkoušet ještě jeden nejnovější nápad - robotické wingmany.

Japonské vzdušné síly sebeobrany totiž po v září odhaleném zjistění časopisu Aviation Week oznámili ambiciózní plán na vytvoření "Podpůrýnch bojových bezpilotních letounů". Oproti nynějším dronům jako jsou MQ-1 Predator či MQ-9 Reaper by tyto neměly operovat čistě o samotě, ale naopak v součinnosti s lidmi řízenou stíhačkou. Japonští zástupci ostatně podobný nápad nadhodili již před pěti lety, kdy místní piloti zkoušeli prototyp dronu startujícího z letící stíhačky F-15. Japonci jsou si jist, že technologie autonomních strojů postoupí do 15 až 20 let natolik daleko, že bude podobná technologie dosažitelná na průmyslové škále. Na první test bezpilotního robowingmana má pak dojít v roce 2029. Může se to zdát daleko, pamatujme však, že i stíhačka F-35, která stále není plně operačně nasazená, je vyvíjena od roku 1993 a poprvé vzlétla v roce 2006.

Co by vlastně robotický wingman měl řešit? Především svou součinností krýt mateřský letoun s lidským pilotem, a pak také zjednodušeně podporovat jeho činnost palbou po společném nepříteli. Může operovat rovněž jako přesunutý pozorovatel, palebná základna nebo návnada. To vše skrze komunikaci s posádkou F-3. Otázkou je, nakolik by jediný stíhací pilot mohl koordinovat postup více strojů, celá sestava by tak buď musela být koordinována stále z mateřské základny jako jsou dnešní drony, popřípadě by F-3 musel být vícemístným strojem, anebo by drony dostaly do vínku bezprecedentní možnost vybírat cíle a mačkat spoušť. Zatím je tedy v celém konceptu celá řada otázek.

Nejloajálnější kolega

A to včetně vzhledu dronu, jehož vývoj prozatím oficiálně ještě nezačal. Více se, že podobně jako F-3 by bezpilotní stroj měl být stealth, oproti F-3 je však na umělecké představě mnohem menší stavby, a zřejmě tak co do výroby (nikoliv nutně vývoje) i mnohem levnější. Nakonec wingman nemusí být jen jeden - zveřejněné náčrtky ilustrují situaci, kdy jeden dron funguje jako pozorovatel, identifikuje cíl, odešle o něm informace na palubu F-3, odkud je vydán rozkaz k palbě na cíl druhému robotickému wingmanovi, zatímco třetí robotický wingman odláká protiletadlovou střelu, jíž obránci vystřelili na palibu F-3.

Plány jsou velké... a idealistické

Idea spoléhá na bleskovou a nerušenou komunikaci, což bude v éře budoucích válek stále nejistější předpoklad. Na druhou stranu, právě proto se budou zvyšovat jak výdaje do elektronického zabezpečení, tak i autonomního rozhodování v případě ztráty spojení stíhačky s člověkem. Jisté je, že v tom určitě nebudou sami - americké letectvo vyvíjí podobný systém jménem Loyal Wingman od loňského roku. Dle představ plánovačů by mohl prodloužit životnost starších stíhaček 4. generace jako je F-16, jež by jako kanonfutr mohly být spárovány s letouny 5. generace, například F-22 či F-35. Podobně jako v japonské vizi by oba stoje mohly operovat v souladu a snížit tak nepřátelskou početní převahu i náklady.

Jakkoliv zní idea na papíře krásně, vojáci sami jsou obvykle těmi, kdo se autonomních systémů obávají nejvíce – právě oni budou totiž jako první na ráně, pokud uvnitř stroje selžou parametry na identifikaci vlastních jednotek. Nejde o nikterak šílenou představu, palba do vlastních řad je velký problém i lidskými vojáky, natožpak roboty. Možná proto, že řešením bude prozatím stále svěřit definitivní prst na spoušti lidem – během dekády či dvou to však nemusí být pilot sedící v křesle na základně, pilotujíc stovky kilometrů vzdálený stroj, ale klidně pilot přímo ve vzduchu, jež bude daleko rychleji koordinovat snahu celé robotické perutě. Vlk plánovačů by se tak nažral, zatímco koza ve formě obav ze strojů zůstane celá. Alespoň prozatím.