Voní jako česnek a plíce spálí do 6 hodin. Před bojovým plynem yperitem prakticky není obrany
Ozvěny první světové války S1 (1) – Hrůzy války
První světová válka patří k nejodpornějším konfliktům 20. století a často je s ní spojen obraz traumatizující brutality. Jedním z nejděsivějších symbolů byl bojový plyn, pojmenovaný podle města, kde poprvé zabíjel.
Hořčičný plyn pravděpodobně vyvinul roku 1822 belgický vědec César-Mansuéte Despretz, který sice popsal reakci chloridu sirnatého a ethylenu, ale nikdy nezmínil žádné dráždivé účinky. Ty byly potvrzeny až roku 1860 britským vědcem Frederickem Guthriem, jenž sloučeninu syntetizoval. Když vypukla první světová válka, navrhli dva němečtí chemici Wilhelm Lommell a Wilhelm Steinkopf její použití v poli.
Yperit proniká slabými místy v oblečení Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Oběť yperitu přímo v zákopech Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Versailleská smlouva z roku 1919 byla podle historika Andreje Zubova svým způsobem omyl. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Dělostřelecká munice byla královnou první světové války Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Italské jednotky na lyžích se snaží dostat blíž k rakouským pozicím Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Yperit byl v době první světové války novou chemickou zbraní Zdroj: Getty Images
Spálené plíce
Císařská německá armáda plyn poprvé použila 13. července 1917 u belgického města Ypres, odkud pochází také název sloučeniny – yperit. Jakmile se ukázala jeho vysoká bojová účinnost, začalo jej ve větším množství používat nejen Německo, ale také každá významná válčící země. Jak vyplyne v pořadu Ozvěny první světové války na Prima Zoom, yperit je zbraň, před níž není obrany.
Čtěte také: Bitva u Yper, Verdunu i na Sommě v jednom. Masakr u Bachmutu připomíná první světovou
Při vyšších koncentracích je yperit cítit jako křen, cibule nebo česnek. V momentě, kdy jej vojáci ucítili, bylo většinou už pozdě. Plyn totiž proniká oděvem a jeho působení se urychluje na vlhkých místech jako je podpaží či genitálie. Napadá pokožku, oči, dýchací a zažívací ústrojí a člověk zasažený plynem se dočká otoku očních víček, zánětu spojivek, horečnatých stavů, ztíženého dýchání či ochablosti organismu. A to i při menším množství. Větší koncentrace, jaká byla použita na bitevním poli, zničí do 4–6 hodin dýchací systém. Už po několika vdechnutích začnou zasaženého pálit plíce, které následně nejsou schopné přenášet kyslík do krve. Oběť zemře většinou po týdnu v těžkých bolestech.
Zdroj: War Museum / Encyclopedia Britannica