Nejdivnější zbraň studené války: raketa, co měla nosit jídlo i smrt

Padesátá léta byla dobou posedlou raketovou technikou a jadernými zbraněmi. Vojenští stratégové zcela reálně počítali s údery jadernými hlavicemi a řešili, jak mají armády na nukleárních válčištích fungovat. Panovala představa, že pozemní jednotky budou operovat izolovaně, nikoliv ve frontových liniích, jako tomu bylo za 2. světové války. Jaderné zbraně totiž účinkují ve velkém měřítku a na velkých plochách, prvořadým tedy byla pro pozemní jednotky mobilita a schopnost rychle manévrovat. Jenže to přináší mnoho problémů s logistikou a zásobováním.

Americká armáda tak hledala možnosti, jak osamocené a rychle se pohybující jednotky na nepřehledném jaderném válčišti účinně zásobovat. Logicky se nabízela doprava vzduchem, ale letadla či vrtulníky jsou dosti zranitelné. V 50. letech zažívala nebývalý boom raketová technika, a tak někoho ve velení americké armády napadlo, že by mohly vojákům zásoby nosit rakety. Zdá se to poněkud přitažené za vlasy, ale v oné době vzniklo mnohem více a ještě šílenějších nápadů, jako například jaderné raketomety a granáty pro pěšáky.

Tak se tedy zrodil jeden z nejpodivnějších vojenských projektů studené války – zásobovací raketa Convair Lobber. Na první pohled se od tehdejších raket neodlišovala, jenže ve svých útrobách měla místo výbušné náplně nákladový prostor. Ale na druhou stranu musíme říci, že tenhle nápad nebyl zcela nový. Už v roce 1944 Američané zkoušeli při bitvách ve Francii zásobovat předsunuté jednotky pomocí „nákladních“ dělostřeleckých projektilů.

A tak to vzniklo...

V roce 1958 zadala americká armáda firmě Convair stavbu speciální zásobovací rakety nazvané Lobber. Volba padla na Convair proto, že už měl zkušenosti se stavbou raket z předešlé doby. Postavil například jednu z prvních námořních řízených střel RIM-2 Terrier a první americkou operační mezikontinentální střelu SM-65 Atlas. Lobber však měl být mnohem menší s poměrně krátkým doletem činícím 13 km. Měla to být znovupoužitelná raketa, která by dokázala zásobovat vším potřebným izolované pozemní jednotky, a to velmi levně a rychle bez rizika, že náklad padne do rukou nepřítele nebo bude zničen ve vzduchu.

U Convairu sestrojili jednoduchou raketu na tuhé palivo, která měřila na délku necelé tři metry, a její průměr činil 25 cm. Kvůli snadnějšímu transportu se dala rozložit na tři části a velmi snadno a rychle smontovat do operační podoby. K jejímu startu sloužil poměrně lehký odpalovací systém, na jehož obsluhu stačili tři muži. Při letu lobber dosahoval rychlosti 2400 km/h, takže jeho zničení ve vzduchu bylo v onu dobu v podstatě nemožné. Jedna raketa měla stát asi tisíc dolarů, přičemž po přistání bylo 70 procent konstrukce znovu použitelných.

Do nitra lobberu se vešel náklad do hmotnosti 23 kg, vedle potravin, lékařského materiálu, pohonných hmot, to mohla být i munice atd. Aby se nic uvnitř lobberu nepoškodilo, měla raketa dva prvky umožňující bezpečné dosednutí. Jednak to byl přistávací padák, jenž se vypouštěl ze zádi, a pak také deformovatelná hlavice rakety.

Letové testy začaly na konci roku 1958 a ukázalo se, že původní záměr se podařilo splnit. Raketa fungovala, létala a bezpečně přistávala, aniž by se cokoliv uvnitř poškodilo. Jenže do služby se nakonec nedostala, na rozdíl od jiných a mnohem větších podivností, které americká armáda v 50. letech do výzbroje přijala. Důvodů bylo více, především nosnost 23 kg nepředstavovala kdovíjaký výkon, pro zásobování jedné větší jednotky by bylo potřeba stovek lobberů. Další potíž způsoboval motor. Jeho chod se nedal regulovat, takže běžel, dokud nespálil všechno palivo. Ani dolet 13 km nebyl zrovna excelentní. Především však lobber nedisponoval naváděcím systémem, takže o nějaké přesnosti přistání se nedalo vůbec mluvit.

Všechny tyto skutečnosti by se daly vylepšit a problémy odstranit, zvláště když v Convairu plánovali stavbu větších modelů a také uvažovali o verzích s bojovými hlavicemi (jadernými, chemickými nebo s napalmem). Jenže lobber nepřinášel nic nového oproti již používaným typům raket, takže nebyl důvod k dalšímu vývoji. Kdyby měla armáda opravdu zájem o zásobovací raketu, mohla pro tento účel nechat uzpůsobit některý z typů ve svém arzenálu. Tak se lobber stal jen jednou z podivných hříček studené války, který upadl v zapomnění.

DP