NASA chce na Venuši létající základnu – jako ze Star Wars!

Ačkoliv je dlouhodobá pozornost vesmírných programů upnuta k rudé planetě Marsu, mnozí mají za to, že daleko logičtějším cílem první meziplanetární mise by měla být opomíjená Venuše. Nyní NASA vyrukovala s možností dlouhodobého pozorování atmosféry horké planety ojedinělou vzducholodí s lidskou posádkou. Permanentní přítomnost lidí na Venuši by totiž paradoxně byla i snazší než kolonie na Marsu. Celý projekt má však několik příslovečných "ale".

Logičtější než Mars

Za nápadem stojí Dale Arney a Chris Jones ze sekce plánování budoucího rozvoje programů NASA. Podle nich by na misi k Venuši mělo dojít ještě před letem k Rudé planetě, přičemž oznámili, že budou za tento nápad lobbovat u vedení agentury. V čem konkrétně je ale nápad o tolik výhodnější? V první řadě paradoxně ve vyšším bezpečí astronautů.

Hypotetická vzducholoď obíhající 50 kilometrů na povrchem Venuše by stejně jako na Zemi plavala v podmínkách tlaku jedné atmosféry a skoro stejné gravitaci. Teplota v této výšce činí 75° C, což je sice více než průměrná teplota na Zemi, z hlediska zdraví je však pro nechráněného člověka bezpečnější než průměrná teplota na Marsu činící –63° C. Z hlediska pekelného povrchu planetu jde doslova o ráj.

NASA základna na Venuši

V této výšce by navíc vzducholoď mohla jak využívat solární energie, tak být zároveň chráněná před nebezpečnou sluneční radiací. Oba faktory jsou na povrchu Marsu výrazně obtížnější. Významná je i menší vzdálenost k Venuši – celá mise i s návratem by vyžadovala pouze 440 dnů, oproti tomu mise k Marsu by zabrala 650 až 900 dnů.

Hrůzostrašný skleníkový efekt

Arneyho a Jonesův plán nastiňuje patero fází průzkumu planety, která byla dlouho opomíjena. Už ta druhá počítá s lidskou přítomností skrze měsíční oběh Venuše na palubě lodi Orion, prozatím však ještě na oběžné dráze. Teprve od fáze 3 by se lidská posádka vydala do horní atmosféry planety v supermoderní vzducholodi naplněné héliem. Její rozměry by činily polovinu reklamních vzducholodí společnosti Goodyear, byla by však napájená solárními panely. Protože nelze přistát na extrémně horkém povrchu Venuše, vzducholoď by se musela "rozložit" ještě během vstupu do atmosféry ve velmi krátkém časovém intervalu – navíc s lidmi na palubě. Byla by to nemalá technická výzva, po této kritické fázi mise by však byl zbytek pobytu posádky na Venuši výrazně snazší.

Studium atmosféry a klimatu Venuše by navíc mohlo být v důsledku významnější než studium Marsu. Nechvalně známé podmínky na povrchu Venuše, především průměrná teplota kolem 500 °C spolu s korozivním složením nižších vrstev, jsou totiž dle výzkumů důsledkem nekontrolovaného skleníkového efektu. Venuše mohla dost dobře ještě relativně nedávno připomínat Zemi, jenom bližší postavení ke Slunci by totiž nemělo stačit na tak fatální atmosférické podmínky. Význam klimatických změn na Zemi tak velí k detailnějšímu a dlouhodobějšímu prozkoumávání skleníkového efektu – především jeho příčin – na druhé planetě.

I s dostatečným financováním by však vývoj sond a vzducholodi k současnému tempu programu Orion zabral nejméně jednu až dvě dekády. Krom Arneyho a Jonese navíc program letu na Venuši prozatím nemá žádné další proponenty. „Změna politiky NASA od mise k Marsu k misi na Venuši by byla velmi náročná,“ novinář Evan Ackerman posuzuje realističnost změny strategie spíše pesimisticky. Vzhledem k tomu, že let na Mars je však permanentně vzdálen dvě dekády, a vzhledem k nižší ceně letu k Venuši, je možné cokoliv.

Ladislav Loukota

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: