Černobyl na kolech: Sověti budovali pojízdnou jadernou elektrárnu. Jejich nápad teď znovu ožívá

Atomová bomba ukázala sílu nadcházejícího atomového věku. Jaderné elektrárny se pro některé země staly důležitým dodavatelem energie. V roce 2019 dokonce vyrobily 34,77 % elektrické energie v ČR. Existují jaderné ponorky i letadlové lodě. Proč by tedy nemohly být jaderné automobily. Už v roce 1957 měla petrohradská továrna Kirov vyrobit mobilní jaderné elektrárny na odolném podvozku s cílem elektrifikovat vzdálené oblasti Sibiře a Dálného východu. Kdyby se Sovětskému svazu podařilo ve velkém zavést pojízdné jaderné elektrárny, mohla se jeho historie vyvíjet jiným směrem.

TES-3: Elektrárna na kolech

Jelikož Sověti měli velké zkušenosti s výrobou těžkých tanků, použili podvozek jednoho z nich, konkrétně T-10. Jen přidali na každou stranu o dvě kola víc, což z konstrukčního hlediska znamenalo prodloužit šasi. Samotný „obal“ byl vybavený proti úniku radiace a 310 tun těžká elektrárna se poprvé dostala do provozu v roce 1961.

Soviet mobile nuclear power plant TES-3 near the Institute of Physics and Power Engineering, Obninsk, 1960s. pic.twitter.com/AoO7E8Cq6Z

— NUKES (@atomicarchive) December 5, 2020

Její tlakovodní reaktor byl vodou i chlazený a energie se získávala z válců vysoce obohaceného uranu o rozměrech 600 mm (výška) krát 660 mm (průměr). V publikaci Nuclear Reactor in the Soviet Union vydané americkými vědci v roce 1965 se udává doba provozu podle výkonu 200–270 dnů.

Výhodou nebyl ani tak výkon, jako možnost dopravit ho do míst, kde klasickou elektrárnu nebylo možné postavit. Na Sibiři i Dálném východě se dodnes staví do cesty jak podmáčený terén, tak pro stavbu elektrárny nevhodné geologické podloží. Navíc Sověti narazili na další, špatně řešitelný problém. Tím byly finance a náročnost jak provozu, tak údržby, která vyžadovala kvalifikovaný personál.

Yuri Gagarin comes out from the Soviet mobile nuclear power plant TES-3, Obninsk, 1966. pic.twitter.com/my9b9gba1Z

— NUKES (@atomicarchive) April 12, 2021

Užití v budoucnu?

Změny klimatu zřejmě umožní osídlit další ruské oblasti, kde by se mobilní elektrárny mohly hodit. Podobné zařízení by rovněž bylo užitečné pro osídlování rozmrzající Arktidy. Přestože všechny pokusy postavit elektrárnu na kolech nakonec skončily na stránkách historie energetiky, myšlenka samotná nezapadla. Soudobé Rusko uvažuje o znovuoživení projektu, tentokrát pro vojenské účely. Ruská tisková agentura TASS 4. listopadu 2015 vydala zprávu, v níž napsala, že „projekt již probíhá a je ve fázi výzkumných prací“. První fáze měla být dokončena loni.

Říká se nikdy neříkej nikdy. To, že zatím po světě nepopojíždějí jaderné elektrárny, neznamená, že tomu tak v budoucnu nebude. S myšlenkou ostatně laškovalo i Bělorusko a moderní pojízdná elektrárna by měla být schopná sloužit už ne jen stovky dnů, ale desítky let. Podobný projekt plánují v částečném utajení i Spojené státy americké.