Katastrofa, kterou nepůjde odvolat – proč atomové rakety nemají “sebedestrukci"

Americký prezident zavelí k jaderné salvě – mezikontinentální balistické střely odstartují k nebesům, pak však dojde ke zvratu v situaci a útok je odvolán. Nosiče dostanou pokyn k autodestrukci, neškodně vybuchnou ve vesmíru a svět se nadechne ke šťastnému konci krize. Takový scénář je ve filmech i videohrách překvapivě častý. Jako virtuální bojovníci zastavovali jaderný útok hráči Call of Duty: Modern Warfare 4, na sebedestrukci došlo v druhém dílu G.I. Joe. Nic však ve skutečnosti nemůže být vzdálenější realitě jaderných sil.

Rozkaz, který nelze odvolat

Z filmů jako je G.I. Joe a her jako je Call of Duty dnes mnoho lidí čerpá majoritu povědomí o tom, jak (nejen) jaderné zbraně fungují. Koneckonců, o strategické jaderné triádě se dnes na školách nevyučuje, snad s výjimkou několika úzce zaměřených vysokoškolských oborů. A filmy mohou mít v ovlivňování světonázoru lidí překvapivě velkou moc – traduje se, že snímek Den poté zcela převrátil povědomí Ronalda Reagana na dopady jaderné války. Ačkoliv jde samozřejmě do určité míry o půvabný mýtus, stále platí, že obraz řekne víc než tisíc slov – a ve filmu vidíme za jedinou sekundu obrazů rovnou čtyřiadvacet!

Filmové verze neplatí

Naneštěstí platí, že filmové zobrazení jaderných střel je zcela ostřižené od reality. Stručně řečeno, mezikontinentální balistické střely (umístěné v podzemních silech) ani jaderné střely středního dosahu (využívané třeba na ponorkách) nedisponují žádnou možností na dálku řízené sebedestrukce střel či hlavic. Všechny civilní raketové nosiče vynášející astronauty na Mezinárodní vesmírnou stanici, komunikační satelity anebo kosmické sondy podobnou sebedestrukci mají. Pokud by došlo na fatální poruchu rakety, mohl by tento "létající palivový tank" zasáhnout civilní oblasti. Dokonce i vojenské balistické střely jsou pro neválečné zkušební odpaly vybaveny sebedestrukčním zařízením. Střely určené pro ostré nasazení však nikoliv. Ve chvíli, kdy by byly odpáleny, by ostatně neplánovaný dopad takové rakety doprostřed města byl tím zdaleka nejmenším poškozením široko daleko.

Absence sebedestrukce u balistických raket může znít archaicky a nebezpečně. Neexistuje žádné tlačítko, kterým by americký či ruský prezident, potažmo premiér Spojeného království nebo třeba Francie mohl vytřelené rakety "odvolat". Důvody však pramení v politice vzájemného zastrašování ze studené války. Na jednu stranu by nezbytnost komunikace s odpálenými střelami nutně musela souviset s možností rušení již letících střel protistranou. Existovalo by navíc nenulové riziko, že se nepřítel zmocní sebedestrukčních kódů či bude vysílat tisíce variací kódů, které by znamenaly neutralizaci salvy jedné strany. Jaderné zastrašování však, prozatím úspěšně, protože na útok ještě nikdy nedošlo, sázelo na to, že salva z jedné strany bude nutně znamenat i zničení strany druhé. Tuto křehkou rovnováhu by samotná existence odvolatelného útoku mohla významně narušit.

Strategický jaderný tyátr

Ozbrojené složky obou hlavních stran studené války navíc disponovaly odvolatelným komponentem jaderného útoku, totiž dalšími dvěma komponenty "strategické jaderné triády", neboli bombardéry a do jisté míry i ponorkami. Letadly bylo teoreticky možné harašit podél nepřátelských hranic, zatímco diplomati budou volat po deeskalaci potenciální krize. Ponorky mohly vyplout na odpalovací pozice, ale zase se vrátit. Okamžik, kdy už odstartují rakety, měl být bodem bez možnosti návratu – ve filmu možná dvacetiminutová krize po odpalu balistických střel působí jako dlouhá chvíle, v reálu by ovšem vypršela nepříjemně rychle.

Podobné varování jistě působí poněkud zastarale, vážně totiž dnes i riziku jaderné války nemluví skoro nikdo, a to navzdory občasnému zajiskření mezi Východem a Západem v současné "vlažné druhé studené válce". Teoretici jaderné války již nejsou zdaleka slyšet tak hlasitě jako v 50. a 60. letech. Právě tato bagatelizace jaderných sil USA, Ruska a dalších velmocí, je ovšem stále nebezpečná. Atomová výzbroj byla oproti vrcholu studené války notně osekána, Rusko i Spojené státy dnes disponují stínem své někdejší atomové síly. I použití současného arzenálu by ale svět vrátilo do období temného středověku.

Bagatelizace jaderných sil je navíc znát nejen ve veřejné debatě, ale bohužel i ve správě atomových sil jako takových. Server War is Boring například varoval, že současná velitelská struktura amerických jaderných sil je zoufale zastaralá. V případě pouhého omezeného (i konvenčního nebo teroristického/sabotérského útoku, který může učinit menší nepřátelská síla) útoku na velitelské a komunikační struktury je vrchní velitel s to udržovat bezproblémový kontakt s ponorkami pouze po 24 hodin, než dojde palivo v letounech přenášejících depeše. Poté nelze garantovat, že velitelé dostanou pokyn k útoku či naopak pokyn k deeskalaci útoku. Podle Bruce Blaira, někdejšího důstojníka raketových sil, se tak dokonce mluví o tom, že by v případě ztráty spojení s velitelstvím měli možnost rozhodovat o vypálení, či nevypálení střel (nezávisle na předešlém rozkazu vyššího velení) dostat velitelé jednotlivých jednotek.

Vzdor občasným zprávám o vývoji nových střel v Rusku či USA přitom do posílení komunikační infrastruktury nesměřují prakticky žádné finance. Riziko vzniku jaderného konfliktu vlivem chyby či limitovaného hybridního útoku se díky tomu rapidně zvyšuje.

Text: Ladislav Loukota