CIA chtěla špehovat Sověty ptačími drony s jaderným pohonem. Co všechno měly umět?

Desítky let trvající chrastění jadernými zbraněmi přimělo Sovětský svaz i Spojené státy v době studené války k nebývalé aktivitě na poli vojenského zbrojení. Vznikaly úžasné, leč děsivé zbraně a vědci na obou stranách barikády neustále přemýšleli, jak je ještě vylepšit.

Jedním z experimentů byl i projekt Aquiline, v rámci kterého se CIA snažila přijít s dronem schopným ještě efektivnější špionáže než obávané letouny SR-71 Blackbird či U-2 Dragon Lady. Jak už prozradil titulek, dron v podobě velkého ptáka světlo světa nespatřil, odtajněné dokumenty ale přinášejí jeho fascinující popis. Včetně jaderného pohonu.

Ptačí kamufláž

Projekt Aquiline (Orel) měl zahrnout letku 12 ptačích dronů, na nichž CIA pracovala se společností McDonnell Douglas. Operovat měly – po vzoru výše zmíněných slavných letounů – nad územím nepřítele, ovšem v mnohem menší výšce. I z toho důvodu měly drony skutečně připomínat ptáky, čemuž odpovídá zamýšlený tvar, ale také co nejmenší velikost s ohledem na dobové možnosti.

Délka dronu měla činit přibližně 1,5 metru, rozpětí pak ještě o 80 centimetrů více. Podle dostupných nákresů měla být součástí kamufláže i nalakovaná ptačí pera na křídlech a zachování proporcí velkého dravce včetně ocasní části.

Hmotnost zařízení neměla přesáhnout 40 kilogramů a s konvenčním čtyřtaktním motorem mohl dron létat až 40kilometrovou rychlostí. Mnohem důležitější ale byl celkový dolet, který se při hodnotě necelých 2 000 kilometrů nezdál v původní variantě dostatečný. Proto si CIA vyžádala zkonstruování jaderného pohonu na principu přirozeného rozkladu izotopu plutonia a následného generování elektrického proudu z unikajícího tepla. Tímto způsobem mohl dron zůstat ve vzduchu až 30 dní a uletět 58 000 kilometrů.

Dron by data neuchovával

Na palubě dronu měla být kamera a přijímač elektromagnetického signálu, tedy dostatečná výbava k pokročilé špionáži. Díky pohybu v nižších výškách mohl Aquiline oproti letounům pořizovat kvalitnější fotografie a v případě nutnosti také shodit radiomaják či specifický senzor na určené místo k dalšímu průzkumu či pozorování.

Zajímavé rovněž je, že získaná data neměl dron uchovávat, ale měl je ihned odesílat na palubu v blízkosti se pohybujícího průzkumného letadla DC-6 či později U-2R. Nikoli kvůli obavám z vyzrazení informací do rukou Sovětů, ale jednoduše proto, že úložná zařízení před desítkami let nebyla zrovna kompaktní a významně by ovlivnila podobu a letuschopnost dronu.

Riziková investice

Bohužel z odtajněných dokumentů není patrné, proč byl projekt ukončen. S největší pravděpodobností ale za neúspěchem Aquiline stála komplexnost a složitost všech systémů v kombinaci s obrovským důrazem na malou velikost dronu. Hrozilo navíc, že kdyby Sovětský svaz aktivity CIA prohlédl, všechny ptačí drony by byly kompromitovány a projekt by mohl ze dne na den skončit bez ohledu na značné investice. I přesto je ale zajímavé nahlédnout do minulosti a udělat si obrázek, nad čím už před padesáti lety vojenští odborníci přemýšleli.