Americké námořnictvo chce své lodě napájet vodou

S všeobecně vyhlíženým koncem éry tradičních fosilních paliv se často mluví o zpomalení ekonomiky či konci současného životního stylu – jedním dechem však nutno dodat, že neméně kriticky situace ovlivní i ozbrojené složky. Americké námořnictvo si je toho dobře vědomé, jeho nejnovější řešení nedostatku tradičních paliv by navíc mohlo prospět i civilnímu sektoru na celém světě.

Dosluhující současný koncept

Již nyní existuje možnost velké lodě napájet jaderným reaktorem, jako tak činí mnohé ponorky vybavené balistickými střelami nebo velké letadlové lodě. I tyto jsou ale mnohdy starší více než jednu generaci, jejich princip navíc nelze uplatnit vždy a všude.

Minimálně u dnešních modelů je údržba jaderných reaktorů příliš drahá a nese s sebou i rizika kontaminace během bojové činnosti, či naopak může z kterékoliv lodi vytvořit terč útoku teroristů. Jiné formy pohonu – třeba solární panely – nejsou pro velkou váhu válečných lodí schůdnou alternativou. A hypotetické budoucí zdroje energie, například fúzní reaktory, jsou stále velkou neznámou, která navíc nemusí být využitelná pro mobilní využití.

Problémem námořnictva není napájení klíčových letadlových lodí či ponorek, nýbrž napájení všech plavidel, včetně těch zásobovacích, kterých je mnohonásobně více. Přejít na jádro se všemi z nich není finančně ani bezpečnostně nejrozumnější. Výzkumníci z U.S. Naval Research Laboratory naštěstí přišli s jiným řešením – napájet námořní lodě vodou samotnou.

Lodě na vodu

Alternativní řešení: Uhlovodíky produkované z moře nejsou jediným významným příspěvkem amerického námořnictva do vize světa po konci ropy. V březnu bylo rovněž oznámeno, že stejný institut (U.S. Naval Research Laboratory) plánuje vypustit testovací satelit, který by prověřil možnost vybudovat ve vesmíru rozsáhlé pole solárních panelů, jejichž energii by zpět na Zemi předával svazek mikrovln. Ačkoliv se i při optimálním přenosu po cestě ztrácí kolem poloviny získané energie, satelity by na správné oběžné dráze mohly fungovat 24 hodin denně a tak ztrátu vynahradit svou spolehlivostí. Postup spočívá v extrakci oxidu uhličitého a vodíku z mořské vody s cílem produkovat tekuté uhlovodíkové palivo. Pokud se prokáže, že systém může operovat bez výrazné ztráty energie spálené extrakcí sloučenin, námořní lodě by mohly palivo produkovat samy pro sebe, a tak zůstat na vodě teoreticky neustále. Idea přeměny vody na palivo není nikterak nová, její využití u lodí však ano. Tentokrát je nápad navíc podpořen již fungujícím důkazem procesu.

Na technologii pracuje Dr. Heather Willauer, jenž se svými kolegy od roku 2011 vytvořil technologický demonstrátor technologie na námořní základně na Key West a prokázal tak, že může systém produkovat použitelné palivo. První směs totiž poté posloužila k ukázkovému pohánění leteckého modelu se spalovacím motorem.

Námořnictvo je z nápadu doslova nadšené, mluví se přímo o revolučním potenciálu jak pro ozbrojené složky, tak i pro civilní sektor. Dopady levného produkování uhlovodíků z mořské vody by skutečně mohly zahýbat s celým nynějším byznysem ohledně fosilních paliv. Produkované palivo by navíc bylo zřejmě možné spalovat i ve stávajících motorech – ačkoliv je tak stále na místě se obávat emisí CO2, nebylo by třeba měnit infrastrukturu, a to by mohlo znamenat pád mnoha překážek i pro civilní námořní, ale i leteckou a osobní dopravu.

Před otestováním technologie v praxi však uplyne ještě minimálně dekáda.

Ladislav Loukota