Americká DARPA se v 80. letech pokusila postavit skutečný Skynet

skynet-britanico

Jejich program selhal, ukazuje ale podobu bojiště budoucnosti.

V době, kdy se kiny proháněl první Terminátor, si skupinka amerických vojenských plánovačů při pohledu na filmové robotické vojáky zřejmě řekla "To je ale dobrý nápad" a jala se filmovou fikci překovávat do reality. Výsledkem jejich snahy byl SCI (Strategic Computing Initiative) neboli program, který mezi lety 1983 až 1993 utratil více než miliardu dolarů ve snaze vybudovat robotickou armádu.

Skutečný Skynet

Za programem a jeho ideou zautomatizovat nejenom jednotlivé válečné stroje, ale celé propojené bojiště, stál ředidel počítačového programu DARPA Robert Kahn. V prvé řadě potřeboval síť propojených superrychlých počítačů nejenom k analýze dat, ale i vlastnímu rozhodování nepodobnému tomu lidskému. Kořeny honby za nimi pramenily z dobové soutěže s japonskými počítačovými společnostmi, které se rovněž snažily dobrat k umělé inteligenci skrze rychlejší počítače.

Nakonec na to nedošlo, a právě tento nedostatek pohřbil i celou následnou vizi SCI – DARPA. Svého času ale doslova směřovala k tomu vytvořit základní umělou inteligenci a dát jí klíčky od případné flotily bitevných strojů různé tonáže a velikosti, včetně těch umístěných ve vesmíru.

Počítačová SCI totiž vznikla v roce 1983, jenom rok nato však přišel její bratříček SDI, který měl za cíl vybudovat protiraketový deštník. Slavný "program Hvězdných válek" měl přímo využívat autonomní systémy vybudované v rámci SCI. Pokud by se SCI skutečně dobral myslících robotů, orbitální raketové základny SDI by byly jedno z prvních míst, které by skutečný Skynet ovládl. Nemělo však zůstat jenom u atomovek a laserů, SCI naopak mohl ovládnout i klasické bojiště.

Dole na bojišti

V čele pozemní války by stály vozidla ALV (Autonomous Land Vehicle), jakési bezpilotní tanky. Leteckou podporu jim měly zajistit stíhačky vybavené jak pilotem, tak i jeho robotickým rádcem známým jako Pilot's Associate. Toho si lze představit trochu jako R2-D2, pilotovi měl pomáhat s výběrem cílů a taktik, neměl však za něj létat. Konečné stisknutí tlačítka tak mělo stále zůstat na letci. Obdobný systém měl pak sloužit i pro námořnictvo.

I zde celá vize SCI brzy narazila na fatální problémy. Automatická pozemní vozidla se ukázala být extrémně nespolehlivá i při obyčejné snaze dojet z bodu A do bodu B, natožpak aby byla využitelná v bojových podmínkách.

V konečném důsledku byl SCI, podobně jako Reaganův protiraketový SDI, příliš inovativním nápadem na svou dobu. Informační technologie 80. let byly sice mnohem pokročilejší než v dekádách před nimi, přesto ale z dnešního pohledu šlo o prehistorii, zvláště z hlediska vývoje umělé inteligence. DARPA v roce 1983 možná měla příliš ambiciózní nápad, připomeňme ale, že právě jí vděčíme mj. za vznik internetu. Přehnané vize jsou tím, co DARPA jednoduše dělá. Dnes si lze SCI představit mnohem snáze. Například systém Pilot's Associate silně spoléhal na rozeznávání pilotovy řeči, což současné cloudové systémy už zvládnou bez fatálnějších problémů. Bezpilotní vozidla jsou rovněž realitou, ačkoliv zatím potřebují dokonalé předběžné zmapování terénu. Bezpilotní letouny však na každý pád zásadně spoléhají na komunikaci mezi počítači a výměnu informací o cílech a taktice. SCI tak možná nakonec skončil krachem, jeho vize je však stejně krok po kroku naplňována skrze dálkově ovládané stroje, a to nejenom v amerických silách.

Ladislav Loukota