Americká armáda začne testovat robotický létající náklaďák
Bezpilotní létající stroje jsou v moderních armádách čím dál populárnější. Jsou totiž levnější na provoz a daleko menší i méně složité než jejich pilotované protějšky.
Hlavní výhodou je fakt, že při jejich zničení nebo poškození nejsou ohroženy životy posádek. A jak je známo, pro každou armádu jsou nejcennější právě lidé. Proto také americké ozbrojené síly v posledních letech hledají nové konstrukce, které by dokázaly plnit požadavky na bezpilotní stroje schopné evakuace zraněných z bojišť nebo přepravy zásob na krátké vzdálenosti. Už v roce 2010 začal americký Kongres financovat Special Interest Program, který má výrobcům poskytnout prostředky na vývoj dálkově řízených evakuačních letounů. To byl popud i pro kalifornskou firmičku Advanced Tactics.
Právě v onom roce začali v Advanced Tactics vyvíjet poněkud nekonvenční stroj pojmenovaný Black Knight Transformer. Ve své finální podobě má představovat ideální prostředek k evakuaci raněných z bojových zón ale také zásobovací stroj pro těžko přístupné oblasti. Právě proto vznikla unikátní kombinace vertikálně startujícího letounu a offroadu s výbornými jízdními vlastnostmi v těžkém terénu.
Od robotka k létající dodávce
V Advanced Tactics nejdříve začali testy s malým dronem poháněným elektromotory, později přišel na řadu větší demonstrátor se sadou benzínových motorů pojmenovaný Panther Transformer. V roce 2012 vznikl prototyp zvaný Mini Knight a o dva roky později firma už testovala vlastní prototyp Black Knight Transformeru. Poté by se měl dostat do rukou americké armády, která jej bude chtít společně s námořní pěchotou důkladně prověřit.
Jak již bylo řečeno, Black Knight Transformer je napůl vrtulník a napůl offroad. Zatím poslední prototyp měří na délku něco před 9 m, na šířku skoro 6 m (včetně rotorů) a váží kolem 2 tun. I když zatím létá jen jako bezpilotní stroj, pro konečnou podobu se počítá s tím, že bude moci létat i s pilotem na palubě. V pilotované variantě by měl sloužit především pro operace speciálních jednotek.
Jak se to udrží ve vzduchu?
Transformer má na konzolách přichycených k trupu umístěné dvě čtveřice benzínových motorů s malými rotory. Ty pocházejí z běžné komerční produkce, což samozřejmě snižuje náklady na vývoj. Chod všech pohonných jednotek je řízen a koordinován počítačem, aby byla zajištěna stabilita celého stroje za letu. Díky tomu nejsou potřeba žádné vyrovnávací či dodatečné hnací rotory jako u vrtulníků či okřídlených dronů.
Podvozek transformeru neslouží pouze pro přistání, jeho uspořádání se podobá podvozkům u offroadů do těžkého terénu a jeho kola pohání samostatný motor. Stroj je tak schopen na zpevněných cestách dosahovat rychlosti přes 110 km/h.
Méně zranitelný, než vrtulník
Typický průběh evakuace zraněných z bojových zón má probíhat tak, že transformer nejdříve přistane v bezpečné vzdálenosti od nepřátelské bojové linie a posléze se po zemi dostane ke zraněným. To eliminuje nebezpečí jeho zničení nebo poškození při přistání nebo startu. Právě při nich jsou klasické vrtulníky nejzranitelnější, proto musejí často přistávat ve větších vzdálenostech od bojových jednotek a vojáci jsou pak nuceni k nim své zraněné složitě dostávat.
V definitivní podobě má mít transformer vnitřní kapacitu trupu odpovídající střednímu transportnímu vrtulníku UH-60 Black Hawk. Pojme pět pasažérů nebo náklad o váze kolem půl tuny. Ovšem vojáci požadují, aby transformer dostal místo benzínových motorů turbodiesely. S nimi by měl stroj mít dolet kolem 460 km a dojezd po zemi by měl být 30 km. Zajímavé také je, že vojáci chtějí, aby se transformer vměstnal do útrob konvertoplánu CV-22 Osprey, proto budou konzoly motorů sklopné.
(red)