Alternativní budoucnost: Jak by vypadala válka s Íránem?

Americký prezident Donald Trump nařídil a ozbrojené síly provedly likvidaci prominentního íránského generála Kásima Sulejmáního. K úderu raketami odpálenými z dronu došlo v noci na pátek 3. ledna 2020 a mezi dalšími devíti mrtvými byl i Abú Mahdí Muhandis, velitel šíitských milicí v Iráku. Americko-íránské vztahy, které jsou pošramocené už nejméně 40 let, tak dostaly další úder.

Kásim Sulejmání - demonstrace Zdroj: profimedia.com

Před koncem roku 2019 napadl rozvášněný dav americkou ambasádu v Bagdádu, demonstranti tak reagovali na americký nálet na základnu proíránských milicí, při kterém zahynulo 25 lidí. Tento úder byl zase odvetou na předchozí útok na iráckou vojenskou základnu v Kirkúku, kde o život přišel jeden americký civilista. Vše se odehrálo v horizontu několika málo dnů.

USA v reakci na napadení své ambasády vyslaly na Blízký východ další stovky vojáků, první z nich už jsou v Kuvajtu. Myšlenky všech se proto logicky upínají k možnosti válečného konfliktu mezi Íránem a Spojenými státy. Jaké jsou v hypotetickém scénáři střetnutí Íránu a USA šance hlavních hráčů?

Blokáda Perského zálivu

Netřeba dlouze popisovat, že íránské síly jsou ve srovnání s těmi americkými v konvenční válce rozhodně druhořadé. Írán nemá (zejména bez jaderné zbraně) žádnou šanci na poškození samotného amerického území. Íránská pozemní armáda by se nutně soustředila na obranu vlastního území, větší ofenzivní protikampaň konvenčních sil do Afghánistánu, Izraele nebo Saúdské Arábie (hlavních amerických sil nebo spojenců v regionu) je nepravděpodobná. Také letecké údery by byly limitované.

íránská střela Huvajzá Zdroj: Wikimedia Commons/volné dílo

Mezi nejlepší letouny islamistického režimu patří zastaralé stíhačky F-14A a MiG-29/S, přičemž první z nich dlouhodobě zápasí s nedostatkem náhradních dílů. Ofenzivní letecké operace jsou tedy spíše bezpředmětné.

Co Íránu chybí na letectvu, dohání početnými raketovými silami. Íránská PVO by mohly prodloužit americkou vzdušnou kampaň na několik týdnů či měsíců podobně jako v případě Války v Perském zálivu – zdali by pak USA zvolily pokračování pozemní invazí, je diskutabilní, prozatím to však předpokládejme dle podobného mustru, jakým kráčely dvě americké války s Irákem.

Írán však rozhodně není bez šance v podobném konfliktu "vyhrát" – jenom si pod tím nesmíme nutně představovat vítězství v konvenčním konfliktu. V první řadě by mohl Írán způsobit mnohamiliardové škody skrze blokádu Perského zálivu a poškození saúdských a dalších ropných zařízení. Výsledkem by mohly být jak vážné enviromentální, tak i ekonomické škody skrze zpomalení světového obchodu s ropou.

Vyhneme-li se extrémním a nepravděpodobným scénářům (například použití jaderných zbraní nebo eskalace skrze přímé zapojení jiné velmoci), Írán by v zásadě musel "jenom" vydržet dostatečně dlouho, popřípadě způsobit invazním pozemním silám příliš vysoké ztráty, aby dostala americká strana chuť na jednání o příměří.

USS Abraham Lincoln Zdroj: Wikimedia Commons

Pokud by se režim stáhl v případě invaze do podzemí, mohl by v dlouhodobém měřítku (více let od prvního výstřelu) zorganizovat i úspěšné povstání a vrátit se k přímé moci. Nelze však samozřejmě ani vyloučit, že jeho morálku přeceňujeme a po pozemní invazi by se zhroutil podobně jako režim v Iráku. Na politické frontě to však tak daleko nemusí nutně zajít.

Jak by vypadal íránský protiútok?

Možností na protiútok, který by mohl získat cenné politické body a vynutit si klid zbraní, má Írán hned několik. Írán může využít svůj arzenál balistických raket a poškodit americké základny, spojence či operační svazy. S konvenčními hlavicemi by takové útoky měly spíše psychologickou než praktickou povahu, relativně brzy by navíc Teherán své střely zřejmě vystřílel, i to ale může hrát svou roli.

Při dostatečně velkém koordinovaném raketovém útoku nelze vyloučit, že by mohl mít štěstí a při podobných úvodních protiútocích například poškodil či Proč námořnictvo budoucnosti. Rozměry Perského zálivu jdou šancím Íránu výrazně naproti. To by sice americkou politickou sílu spíše sjednotilo k podpoře konfliktu, totéž však nemusí platit o voličích v dalších volbách. Ty přitom nastanou již za dva a půl roku.

Demonstranti v Teheránu pálí vlajky USA, Saúdské Arábie a Izraele v listopadu 2015

Pravděpodobnější riziko by však pocházelo spíše z možnosti destabilizace amerických sil v Afghánistánu či přímo destabilizace situace v Iráku, obojí s pomocí polovojenských sil. Nynější režim v Bagdádu je de facto spojencem Íránu, a ačkoliv by se do konfliktu nemusel zapojit přímo, už jen samotná podobná hrozba (a zamítnutí využití iráckého vzdušného prostoru a základen) by měla váhu na politické frontě. V neposlední řadě by Írán mohl využít svých jednotek v Sýrii a spojenců v Libanonu k asymetrickým útokům na Izrael. I tentokrát by byl výsledek spíše omezený, pokud by však kvůli americkému konfliktu umírali vojáci od Jeruzaléma po Kábul, mohlo by to sehrát roli v dalším vývoji.

Při scénáři americké pozemní invaze do Íránu by samotná vzdušná příprava zřejmě zabrala několik týdnů až měsíců, postup pozemních sil ke zlomení odporu by pak mohl (půjde-li vše dobře) trvat tři až šest měsíců – nemluvě o dalším potlačování asymetrického odporu. V součtu by si pozemní útok zřejmě vyžádal více obětí než války v Iráku a Afghánistánu dohromady. Pokud by tedy pozemní invaze vůbec nastala. I zde mají totiž Američané výrazně obtížnější situaci.

Limitovaný úder

Pozemní invaze by totiž čelila klasickému nerudovskému problémů "Kam s ním?" Zatímco při invazi do Iráku měli spojenecké síly základnu v Saúdské Arábii, v případě invaze do Íránu by podobná struktura zřejmě chyběla. Státy na sever od Íránu jsou tradičně v ruské sféře vlivu a lze pochybovat, že by Moskva souhlasila s hromaděním statisícové americké invazní armády. Irák by jako de facto spojenec Teheránu s invazí zřejmě rovněž nesouhlasil.

Pokud by Američané chtěli opakovat pozemní invazi ze Saúdské Arábie, museli by jít přes Irák a (opět) dobýt i Bagdád, což politicky z této možnosti činí spíše fantasmagorii než cokoliv jiného. Invaze z Afghánistánu by sice představitelná byla, ale jenom pokud Pákistán (rovněž velmi nečitelný "spojenec") něco podobného povolí. Což je diskutabilní. Nakonec invaze z moře (třebas i při využití saúdského pobřeží pro shromáždění sil) by byla natolik masivní a drahou operací, že by vedle ní operace Overlord vypadala dětinsky. V součtu tedy platí, že pozemní americká invaze je málo pravděpodobná.

T72 - hlavní tank irácké armády ve válce v Zálivu, Zdroj: Volné dílo

Spíše než válka ve stylu invaze do Iráku je tak reálnější limitovaná operace v duchu Války v Perském zálivu z počátku 90. let. Spojeným státům by se během ní podařilo zničit jaderný program zejména leteckými a raketovými údery, pozemní síly by pak hrály roli jenom při potlačování protiútoků v Afghánistánu, popřípadě z Iráku, popřípadě při útocích speciálních jednotek. Taktéž na Sýrii a Izrael by takový konflikt mohl mít spíše limitovaný dopad.

Podobný průběh by měl zřejmě i osamocený úder izraelských leteckých sil (byť zřejmě s podporou USA). Na přímou invazi a okupaci by nedošlo, islamistický režim by se tak spíše udržel u moci. Vlastně by bylo pravděpodobnější, že vnější nepřítel by mu opět umožnil utáhnout šrouby vůči domácímu disentu. Výměna režimu v Teheránu by tak byla spíše málo pravděpodobná.

"Válka by znamenala pro Írán vysoké náklady," píše ve své analýze pro National Interest analytik Robert Farley, "Ale Spojené státy by se rovněž zavázaly zničit islámskou republiku, což je proces, který by mohl trvat desítky let, pokud vůbec vůbec uspěje."

V součtu tedy platí, že ačkoliv by Spojené státy mohly íránský režim svrhnout, cena ve formě zhoršených vztahů s Evropou i Čínou, nemluvě o značných lidských a ekonomických ztrátách, by byla značná. Na stranu druhou je prakticky jisté, že determinovaná vojenská operace by definitivně zničila íránský jaderný program. Možná okupace Íránu by však dle zkušeností z okupace Iráku a Afghánistánu zřejmě měla velmi nejistý výsledek a vyžadovala by násobně vyšší zdroje oproti Iráku, což je dnes poněkud nereálné.

Vyřazení Teheránu by paradoxně prospělo saúdskému režimu, což má rovněž poněkud diskutabilní přínos pro světovou stabilitu. Pokud vláda Donalda Trumpa dává již nyní na odiv tendence stáhnout se ze světového dění (a vyklizuje tím paradoxně půdu pro Čínu a Rusko), po íránské kampani by byl příchod izolacionistické vlády ve Washingtonu minimálně na další desetiletí prakticky jistotou.

Za předpokladu, že si je prezident Trump podobných rizik vědom, spíše než přímý konflikt lze očekávat sice vyhrocenou, ale spíše rétorickou válku – vedenou slovy, sankcemi a podporou protivládních hnutí v naději, že na či výměnu režimu dojde dříve, než bude Írán s to dokončit jaderný program.

Text: Ladislav Loukota