Změna klimatu už zahřívá i samotnou zemskou kůru!

Země se zahřívá celá - nejen voda a vzduch, ale i kůra

Přímý důkaz průměrných stoupajících teplot přichází z desetileté studie amerických klimatologů.

Ačkoliv se v souvislosti se změnami klimatu obvykle mluví o zvýšení průměrných teplot atmosféry, vědci nyní zjistili, že vzduch není to jediné, v čem přibývá tepelné energie. Nová studie publikovaná ve vědeckém žurnálu Nature totiž tvrdí, že přemíra CO2 zahřívá i zemskou kůru. A v té, na rozdíl od výkyvů počasí, lze teplo měřit ještě lépe než ve vzduchu.

Jedenáct tisíc měření

Za analýzou stálo americké Ministerstvo energetiky ve spolupráci s University of California, přičemž bylo využíváno teplotních dat NOAA z let 2000 až 2010. Celkem se na měření podílela dvě pracoviště, jedno v Oklahomě sbíralo data o teplotě každý den a celkem zaznamenalo 8300 měření. Druhé zařízení na Aljašce pak v daném období zaznamenalo 3300 měření.

Ačkoliv obě instalace od sebe dělí stovky kilometrů, jiná podnebí i míra urbanizace jejich okolí, souhrná data u obou z nich potvrdila nárůst teploty, který lze intepretovat jedině jako nárůst hladiny CO2.

Zvýšení teploty zemské kůry předpovídaly již starší klimatické modely. "Poprvé v poli vidíme amplifikaci skleníkového efektu," sdělil k výsledkům Daniel Feldman z University of California, "Podle toho přibývá více atmosférického CO2, který následně absorbuje teplo emitované Zemí v reakci na sluneční záření." Feldman říká, že jejich studie je první svého druhu, která se zaměřila na kritické pojítko mezi zvyšující se úrovní CO2 a příbytkem tepelné energie do celého systému – známého právě jako skleníkový efekt.

Jistota srovnání

Výzkumníci berou jistotu ze srovnávání teplotního příjmu pozemského povrchu ze Slunce a toho, jak velkou teplotu může zemina vyzářit zpět do atmosféry. Při započtení všech proměnných jako oblačnosti či vlhkosti vzduchu zjistili konstantní, dekádu trvající příbytek energie úměrný 0,2 Wattům na čtvereční metr. Neboli navýšení povrchové radiace přijaté energie o 10 %.

Studie pak odvodila přímý link mezi měřeným zvýšením úrovně CO2 v atmosféře a silnějším vyzařováním tepla pozemskou kůrou – na jiné vysvětlení, jako třeba zvýšení teploty jádra, data neukazovala. Jednoduše řečeno – s tím, jak se zahřívá atmosféra, se zahřívá i povrch, čímž se celý proces opakuje a graduje. Pozitivní na nové studii je alespoň možnost přesnějšího odhadu dalšího nárůstu teplot.

Skleníkový efekt sám o sobě není v pozemském kontextu žádnou novinkou, bez přítomnosti atmosféry by ostatně odhadovaná průměrná teplota povrchu byla pouze –18 °C (jako na Měsíci by však šlo o průměr dvou extrémů), jako všechno jde však o systém, který lze relativně snadno vychýlit z dosavadní balance. Stejně tak není novinkou ani význam CO2 na zadržování tepla v atmosféře, jako první s ním přišel Švéd Svante Arrhenius, rovněž laureát Nobelovy ceny za chemii už na konci 19. století.

Ladislav Loukota