Víme, co byla božská mana. Ale chutnat vám to nebude

„Sedmého dne pak někteří z lidu vyšli sbírat, ale nic nenašli. Tehdy Hospodin Mojžíšovi řekl: ´Jak dlouho budete odmítat zachovávat má přikázání a mé pokyny? Nechápete, že vám sobotu dal Hospodin? Proto vám on sám dává šestého dne chléb na dva dny. Každý zůstaňte, kde jste. V sedmý den ať nikdo nevychází.´ A tak lid sedmého dne odpočíval. Dům Izraele pak ten pokrm nazval mana. Byl jako semeno koriandru, bílý, a chutnal jako medový koláč.“

Tak zmiňuje Bible pokrm Hospodinův, aniž upřesňuje, oč vlastně šlo. Hledání a ověřování biblických „pravd“ se pro mnohé vědce i laiky stalo životní náplní. Díky nim se o životě popisovaném v Bibli můžeme dozvědět spoustu podrobností, které jsou v této knize, jež nemá autora, popisovány jen vágně či v symbolické rovině. Jenže Izraelité nejedli symbolicky, museli se nakrmit doopravdy. Co tedy bylo oním z nebe seslaným „chlebem“, tedy manou?

Proč by padala z nebe?

Jedna z teorií praví, že se jedná o pryskyřici či mízu tamaryšku. „Tamaryšek mannodárný (Tamarix gallica var. mannifera) jest odrůda tamaryšku francouzského, rostoucí ve skalnatých krajích kamenité Arabie a na hoře Sinai. Jsa vzrůstu křovitého, má tenké, prutovité větve, z nichž vyrůstají listnaté letorosty pokryté drobnými, střechovitě se kryjícími listy. Růžové, pravidelné kvítky, o 5dílném kalichu, 5plátečné koruně, 5 tyčinkách a svrchním semenníku, skládají válcovité, klasům podobné hrozny a dospívají v žlutavé, vícesemenné tobolky, poltící se posléze ve 3 chlopně.

A jen tato odrůda jest tím pamětihodná, že z větví její, byly-li poraněny sosákem červce mannového (Coccus manniparus), roní se za dne sladká šťáva. Za chladnější noci ztuhne tato šťáva v kapky, jež buď skanou na zemi nebo zůstanou viseti na větvích. Jest to manna, kterouž beduíni před východem slunce sbírají do kožených vaků a jakožto vzácnou pochoutku na chladných místech pro sebe uchovávají. Také mniši kláštera sv. Kateřiny na hoře Sinai sbírají mannu, která se vyměšuje z větví tamaryšku mannodárného, a nabízejí ji v plechových krabičkách nebo namazánu na chlebě za drahý peníz poutníkům,“ píše František Polívka v knize Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí a na obrázku je „větévka tamaryšku francouzského, z níž po kapkách stéká mana“.

Kniha vyšla roku 1908, tedy v době, kdy spekulace o tom, jaké že chutné jídlo se dá najít na poušti, byly v plném proudu. V jiné kapitole zmiňuje i mannovec mouřenínský (Alhagi maurorum) se stejnou schopností ronit sladké krůpěje, ale ani ten se nestal favoritem v hledání božské many. Ztuhlé kapky na větvích neodpovídají biblickému popisu, který v knize Exodus tvrdí, že „na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní." Pokud by spadly dolů, ležely by pod keřem, což by pisatel jistě neopomněl zmínit. Jeden ze směrů výzkumu se proto zaměřil jinam a zaostřil pohled na lišejníky. Ačkoli se v jejich případě nejedná o nic chutného (autor těchto řádků si to vyzkoušel na vlastní kůži, tedy na vlastní chuťové papily), jsou lišejníky v nouzi využívány už celá tisíciletí. Jeden z nejznámějších, pukléřka islandská (Cetraria islandica), se dodnes jako léčivka využívá i u nás.

Mojžíš jako sob?

R. A. Donkin z cambridgeské univerzity se domnívá, že mana se ukrývá v nenápadném lišejníku druhu Lecanora esculenta, jenž lze v literatuře najít i pod českým názvem misnička jedlá. Pojídali ho Peršané během války s vojsky Alexandra Velikého a zmínky o něm se dají dohledat v arabských pramenech od 9. do 13. století. Tento lišejník se může skrývat pod nejrůznějšími, někdy až příliš poetickými názvy, jako „medový prach“ či „oříšky podobající se zrnu“.

Zmiňuje jej i Ibn Sína, jenž v západních zemích proslul pod jménem Avicenna ( 980–1037). Ten popisuje terra granosa, tedy zrna země. Přísně vědecky, nejen podle českého jména, je misnička jedlá. Vyskytuje se v oblasti, kudy Izraelité procházeli a co je nejdůležitější, je dokázán jeho transport větrem. Mohl tedy „spadnout z nebe“ a velikostí i barvou odpovídal semínku koriandru. Profesor Thénard v roce 1828 zaznamenal jeho akumulaci až do výše 15 cm, což už je pro hladovějící opravdový „zázrak“.

Ačkoli je Bible knihou, kterou je nutno vnímat hlavně symbolicky, může posloužit i jako základ pro seriózní vědecké zkoumání. Pokud byste chtěli ochutnat manu, už víte, kam sáhnout. Dobrou chuť!

Text: Topi Pigula