Nejhorší letecká katastrofa všech dob: dvě jumba se změnila ve smrtící ohnivé koule

Na konci března 1977 se letiště Los Rodeos na Kanárských ostrovech proměnilo v dějiště největší a nejtragičtější letecké havárie, kterou svět zažil. Dva Boeingy B-747 tehdy ve svých útrobách pohřbily stovky lidí. Osud obou strojů i lidí na jejich palubách se naplnil po sérii událostí a chyb, které by samy o sobě nemusely nic znamenat. Jejich souhra však vydláždila cestu k osudovému střetu.

Na konci 70. let představoval Boeing B-747 největší dopravní letadlo, jaké se na komerčních linkách pohybovalo a jeho kariéra trvala sotva jedno desetiletí. Dva stroje tohoto typu patřící společnostem Pan Am a KLM směřovaly 27. března 1977 na letiště Las Palmas na Kanárských ostrovech. Onoho dne dopoledne v prostorech letiště vybuchla nálož nastražená baskickými separatisty, kteří navíc pohrozili dalšími výbuchy. Řízení letového provozu proto přesměrovalo lety na jiná letiště. Jedním z nich byl i malý vzdušný přístav Los Rodeos (dnes známý jako letiště Tenerife sever).

Nizozemci proti Američanům

Tak se stalo, že na Los Rodeos směřoval mezi mnoha dalšími i let číslo 4805 nizozemské společnosti KLM a let 1736 amerického dopravce Pan Am. První boeing přilétal z Amsterodamu, zatímco druhý z Los Angeles přes New York. Šlo o charterové lety, jež měly původně přistát na Las Palmas a lokální letiště Los Rodeos bylo pro obě posádky zcela neznámé. K pozdějšímu zmatku a spěchu také přispěl fakt, že cestující se měli po přistání v Las Palmas ihned nalodit na výletní lodě, které na ně čekaly.

Tohle jsou hlavní aktéři: Boeing KLM:

a Boeing Pan-Am:

Na takové množství letadel a intenzivní provoz, jaký onoho 27. března vznikl, nebylo Los Rodeos vůbec stavěno. V podstatě jej tvořila jen jedna vzletová a přistávací dráha, kterou s paralelní pojížděcí dráhou propojovalo šest zpevněných rolovacích spojek. Aby to nemělo místní řízení letového provozu ani piloti jednoduché, padla během dne na letiště hustá mlha, která sestoupila z okolních kopců. Viditelnost klesla na zhruba 50 m a to ještě více prodlužovalo zpoždění přistání jednotlivých letadel a komplikovalo jejich pohyb po letišti. Svými rozměry si navíc stroje překážely, takže vznikla regulérní letištní tlačenice a zácpa.

Příprava na nejhorší

Mezi tou záplavou gigantických letounů na malém letišti uvízly i oba zmiňované boeingy společností KLM a Pan Am. Kolem čtvrté hodiny odpolední onoho osudového dne hrozba teroristických útoků na Las Palmas pominula a letiště bylo znovu otevřeno. Většina posádek tak chtěla okamžitě přeletět na původně plánované cílové letiště. Vznikla tlačenice a shon, letouny začaly čerpat palivo, cestující znovu nastupovali do jejich útrob. Tak se dělo i v případě nizozemského boeingu pojmenovanému Rhine s poznávací značkou PH-BUF, který však díky svým rozměrům blokoval cestu na ranvej americkému stroji s trupovým kódem N736PA nesoucímu jméno Clipper Victor. Vzniklé zpoždění, prodlevy při opětovném čerpání paliva a nástupu cestujících i spěch jen zvyšovaly napětí a stres.

Teprve až Rhine společnosti KLM dostal do svých nádrží dostatek paliva a nabral všechny cestující, začal rolovat k vzletové dráze a uvolnil cestu stroji Pan Am Clipper Victor. To ještě nikdo netušil, že se schyluje k poslednímu dějství největší letecké katastrofy v dějinách. Další ze střípků, které k tragédii vedly, byl fakt, že letouny musely před startem rolovat po vzletové dráze. Pojížděcí dráha byla totiž přeplněná množstvím letounů, které se za normálních okolností na letišti vůbec nevyskytovaly. Letadla tak musela přejet celou vzletovou dráhu, na jejím konci se otočit o 180 stupňů a pak odstartovat. Na letišti ale stále ležela hustá mlha, takže posádky se navzájem vůbec neviděly. Osazenstvo řídicí věže bylo rovněž kvůli mlze slepé, navíc chyběl i radar pro kontrolu pohybu letounů na zemi.

A tady se stala chyba!

Za těchto okolností po vzletové dráze dojel na její konec boeing Rhine společnosti KLM a otočil se do směru vzletu. Za ním roloval boeing Pan Amu. Zatímco se nizozemská posádka připravovala ke startu, proti ní se blížil Clipper Victor. Jeho piloti však v mlze minuli jednu ze zpevněných spojovaček, po které měli startujícímu stroji uhnout z cesty na pojížděcí dráhu. V tu chvíli se ještě nic nedělo, americký stroj pokračoval k další spojovačce, na které by za pár chvil odbočil.

Po celou dobu měla řídicí věž i oba stroje naladěné na radiostanicích stejné frekvence. A díky tomu došlo k dalšímu problému, který zapadl do řetězce vedoucímu k havárii. Zatímco posádka stroje KLM prováděla předstartovní úkony a nevěnovala pozornost radiové korespondenci mezi věží a americkým boeingem, posádka stroje Pan Am hlásila, že stále roluje po vzletové dráze. Ve stejný moment dispečer z věže zahlásil nizozemskému stoji, aby čekal na pokyn ke startu. Bohužel se ale stalo, že jeho pilot zaslechl pouze část hlášení a považoval to za povolení ke startu.

Kdo za to mohl?

Příčinou osudového nedorozumění se stal vedle spěchu a stresu systém přepínání radiostanice při hovoru. Pokud se do vysílačky mluví, musí se sepnout vysílací tlačítko, po uvolnění je radiostanice automaticky v módu pro poslech. Pokud se ovšem stane, že ve stejnou chvíli sepnout dva či více lidí tlačítko mikrofonu na radiostanicích se stejnou frekvencí, vysílání se přeruší a ozve se jen rušivý zvuk. Přesně to se stalo v momentě, kdy dispečer z věže oznamoval pilotům letu KLM, aby počkali na povolení ke startu. Ve stejný moment zahlásil americký stroj, že stále roluje po vzletové dráze a díky přerušení vysílání tak piloti boeingu Rhine uslyšeli jen „OK“. Zbytek hlášení, aby vyčkali na povolení ke startu, už díky zmatku v éteru do jejich sluchátek nedorazil.

Když posádka stroje KLM pochopila pokyn z věže jako povolení ke startu, svůj mnohatunový kolos rozjela po dráze. Jumbo Pan Amu však stále ještě rolovalo po vzletové dráze přímo proti zrychlujícímu jumbu KLM. V ten moment se už nedalo katastrofě zabránit, kvůli mlze se posádky obou strojů neviděly, ze stejného důvodu neviděli, co se děje na dráze, ani dispečeři na věži. Až několik sekund před srážkou se ke zděšení pilotů stoje KLM z mlžného oparu vynořila silueta obrovského Clipper Victora. Okamžitě přitáhli kniply a snažili se své jumbo zvednout předčasně do vzduchu. Ve stejný okamžik spatřili po dráze se valící nizozemské letadlo američtí piloti a ihned zarazili přípustě pravých motorů do maximální polohy, aby co nejvíce urychlili otáčení svého stroje na spojovačku. Pro všechny však už bylo příliš pozdě.

Památník katastrofy. Foto:

Nizozemské jumbo Rhine se stihlo vznést jen pár metrů nad zem a v plné rychlosti narazilo z boku do střední části amerického stroje. Ten se rozpůlil vedví a byl rozmetán na kusy. Rhine uletěl ještě asi 150 metrů a pak se zřítil zpět na dráhu. Vypuklo ohnivé peklo, které stroj KLM zcela pohltilo. Nikdo z jeho 248 cestujících na palubě nepřežil, nikdo neměl šanci uniknout z vše zachvacujících plamenů. V útrobách Clipper Victora bylo v okamžiku srážky 396 lidí, náraz přežilo jen 61 z nich, a to včetně posádky v pilotní kabině. Největší letecká tragédie s největším počtem obětí v dějinách se odehrála během několika sekund, ale schylovalo se k ní celé hodiny, aniž proti tomu mohl kdokoliv cokoliv udělat. Řetězec událostí a lidských chyb stál život stovky lidí.

DP