Jak dopadly Wintonovy děti? Za komunistů šly do basy

Nicholas Winton zachránil svými „vlaky naděje“ před jistou smrtí téměř sedm stovek židovských dětí. Zhruba šedesát z nich vstoupilo během druhé světové války do řad československých jednotek. Jaký byl jejich vojenský osud?

Některé z Wintonových dětí se během války dostaly do věku, kdy byly schopny nastoupit do armády. Československými jednotkami prošlo na šedesát z nich, někteří další vstoupili do britských jednotek. Nejméně pět z celkového počtu těchto vojáků přišlo během války o život. Winton sám mimochodem také sloužil v armádě, působil ve Francii u protiletecké obrany a řídil sanitku, po roce 1941 sloužil u RAF.

Velká posila

„Wintonovy děti“ v zahraničním odboji, to je název obsáhlé studia Jiřího Plachého, která byla uveřejněna v prvním letošním čísle čtvrtletníku Historie a vojenství, který vydává Vojenský historický ústav Praha. Autor zde sleduje velmi málo známé osudy šesti desítek mladých lidí, kteří po odjezdu z Protektorátu do Velké Británie bojovali proti nacistickému Německu. Jiří Plachý ve svém textu zmiňuje, že mladí muži z Wintonových vlaků byli pro české vojsko v Británii přínosem. „V době, kdy se doplňky československých jednotek počítaly na jednotlivce, představovali pro zahraniční odboj skutečně nezanedbatelný příspěvek – v roce 1942 bylo nově prezentováno 532 vojáků, z nichž bylo 21 (tedy něco okolo čtyř procent) „Wintonových dětí“…

Na rozdíl od jiných byly v téměř ideálním odvodním věku (věkový průměr čs. vojáků byl mnohem vyšší než u britských, kanadských nebo amerických jednotek), v dobré fyzické kondici, netrpěly dlouhodobými zdravotními potížemi, neměly problémy s aklimatizací v britském prostředí a většina z nich hovořila perfektně anglicky. Z hlediska vojenské správy mohla být u některých, kteří neprošli Československou státní školou, jistým záporem snad jen nedostatečná znalost služebního, tedy českého jazyka.“

Patřili také k nejmladším vojákům čs. zahraničních jednotek – nejstaršímu z nich bylo v květnu 1945 dvaadvacet let, nejmladšímu osmnáct. Celkem 26 jich sloužilo u RAF, ostatní u pozemních jednotek.

Celkem 30 z 34 vojáků sloužících u pozemních jednotek prošlo spolu s Československou samostatnou obrněnou brigádou frontovým nasazením u severofrancouzského přístavu Dunkerque. Většina z nich sloužila u prvosledových jednotek (např. u tankových praporů, považovaných v rámci brigády za elitní, jich bylo zařazeno 17).

Plachý dále píše: „Soudě podle dochovaných dokumentů, až na výjimky šlo o téměř bezproblémové, disciplinované a motivované vojáky. Na frontě se pak všichni osvědčili a řadě z nich byly uděleny medaile za chrabrost i válečné kříže. To koresponduje s tím, že šlo o dobrovolníky – někteří se do armády hlásili již krátce po svých sedmnáctých narozeninách, což byl nejnižší věk, který československý branný zákon u vojáků připouštěl.“

Bojové nasazení čs. pozemních jednotek v letech 1944–1945 si naštěstí mezi „Wintonovými vojáky“ nevyžádalo žádné oběti na životech. Byť přinejmenším jeden z nich, Erich Brunner, nesl následky svého zranění po celý zbytek života.

U RAF

V případě 26 Wintonových vojáků u RAF byly ztráty bolestnější. Konce války se nedožilo pět mladých mužů, tedy vlastně každý pátý. Tento poměr zcela odpovídá poměru celkových ztrát a početních stavů československého letectva ve Velké Británii.

Pokud jde o vstup Wintonových dětí do britské armády, lze předpokládat, že u nich nehrály vzhledem k jejich nízkému věku příliš velkou roli politické důvody. Plachý píše: „Zřejmě záleželo spíš na tom, v jakém prostředí vyrůstaly – pokud se během války dostaly do Československé státní školy nebo měly jiný kontakt s ostatními československými exulanty, byla velká pravděpodobnost, že vstoupí do čs. zahraničních jednotek. Naopak ti, kteří byli obklopeni výhradně anglickým prostředím a neovládali dostatečně češtinu, zřejmě volili spíš britskou armádu.“

Protože v československých jednotkách nemohly za 2. světové války oficiálně sloužit ženy, musely také dívky, které se rozhodly přispět k válečnému úsilí Spojenců tímto způsobem, vstupovat přímo do pomocných ženských sborů britské armády.

Poválečné osudy

Poválečné osudy vojáků se odvíjely značně rozdílně. Žádný nezůstal v československé armádě jako voják z povolání. Řada z nich po válce doháněla především zameškané vzdělání. Mezi zhruba dvěma stovkami bývalých zahraničních vojáků ze Západu, kteří se v letech 1945–1948 zapsali na pražskou Univerzitu Karlovu, bychom našli nejméně devět bývalých „Wintonových“.

Někteří vojáci se po zjištění, že jejich blízcí již nežijí, ani do vlasti nevraceli (to platí především pro příslušníky RAF). Pakliže se vrátili, tak někteří ještě před únorovým převratem odešli zpět do Velké Británie. Celkem odešla z poválečného Československa – a to ještě po roce 1968 – zhruba polovina z někdejších Wintonových vojáků.

Z poválečných vojenských osudů určitě stojí za zmínku dvě jména: Hugo Meisl a Josef Plaček. Oba po válce vstoupili do židovských ozbrojených sil Hagana. Meisl v Československu ještě stačil dokončit vojenský výcvik, v Izraeli přijal jméno Marom a stal se stíhacím letcem a úspěšně se zúčastnil několika válečných konfliktů, v nichž se židovský stát bránil arabským agresorům.

Také Josef Plaček se stal velmi úspěšným stíhacím pilotem izraelských vzdušných sil. Pod jménem Yosef Alon dosáhl hodnosti plukovníka. V roce 1970 byl jmenován vojenským přidělencem státu Izrael v USA. Dne 30. června 1973 byl na příjezdové cestě ke svému domu v Marylandu smrtelně zraněn neznámými pachateli. Za útokem stála zřejmě palestinská teroristická organizace Černé září.

Za připomenutí stojí nikoli vojenská, ale umělecká kariéra Karla Reisze, který sloužil za války u RAF. Po roce 1945 se stal ve Velké Británii filmovým kritikem a začal také natáčet filmy. Byl jedním ze zakladatelů hnutí Free Cinema, proslavil se snímky jako V sobotu večer, v neděli ráno (1960) či Francouzova milenka (1981).

Za komunistů

Komunistický převrat v únoru 1948 změnil životy téměř všem Wintonovým vojákům, kteří zůstali ve vlasti. Většině byla odejmuta hodnost. Ti, kteří nastoupili k zahraniční armádě až v závěrečné fázi války, byli po únoru 1948 povoláni k dosloužení dvouleté základní vojenské služby. „To, že bývalí frontoví vojáci museli po několika letech od demobilizace znovu obléknout uniformu a projít přijímačem spolu s ostatními nováčky, zřejmě nikomu absurdní nepřišlo,“ píše Plachý. V 60. letech sice byla některým udělena Pamětní medaile k 20. výročí osvobození ČSSR, hodnost jim však vrácena nebyla.

Wintonovi vojáci procházeli po únoru 1948 stejnými ústrky jako jiní bývalí příslušníci zahraniční armády. Šlo především o všudypřítomné podezírání a špiclování, zařazení na podřadná pracovní místa. Jiří Plachý cituje autentickou vzpomínku Leo Kohna z roku 2003: „Po roce 1948 jsem se přes filatelii seznámil s jedním chlapíkem ze Strojexportu a ten mi nabízel: ,Ty když umíš výborně anglicky a německy, tak pojď do Strojexportu, udělají z tebe delegáta.‘ Já mu na to povídám: ,Víš, já byl za války v armádě v Anglii.‘ On na to: ,Hm, tak to je blbý, ale mohl bys dělat korespondenci.‘ ,Ale já mám příbuzné v Americe.‘ ,Tak to ne, to je fakt blbý.‘ Kdo měl příbuzný v Americe, ten byl u nás špiónem.“

Celý článek Jiřího Plachého „Wintonovy děti“ v zahraničním odboji naleznete v čtvrtletníku Historie a vojenství číslo 1/2013. Časopis vydává Vojenský historický ústav Praha. Výtisky je možné koupit v běžných prodejních sítích, případně přímo ve VHÚ – v Armádním muzeu Žižkov. Našli bychom i minimálně jeden případ Wintonova vojáka, který sdílel osudy desetitisíců politických vězňů režimu. František Osvald Stein byl v roce 1953 zatčen a odsouzen na šest let odnětí svobody. Na druhou stranu nalezneme i ty, kteří patřili mezi stoupence nového režimu a zařadili se do establishmentu. Většina z nich v pozdějších letech však z prvotního nadšení pro tzv. beztřídní společnost bez antisemitismu vystřízlivěla.

Jiří Plachý v závěru svého textu píše: „Zjištění, že v době před invazí Spojenců do Normandie byl každý stý voják čs. armády na Britských ostrovech bývalým „Wintonovým dítětem“, dává celé záchranné akci sira Nicholase zcela nový rozměr. A rozhodně nezáleží na tom, že v milionových armádách Spojenců šlo o skupinku zcela zanedbatelnou.“

Foto: archiv VHÚ, Více informací o aktivitách Vojenského historického ústavu Praha naleznete na www.vhu.cz