Zkáza amazonského deštného pralesa: Vědci varují, že k ní dojde už za 50 let

Podle studie zveřejněné 10. března tohoto roku hrozí zánik amazonského deštného pralesa do roku 2070. Je to mnohem dřív, než jsme si dokázali představit i v těch nejčernějších snech.

Dvě světové pohromy pro lesní ekosystémy

V loňském roce jsme zaznamenali dva rozsáhlé požáry s dříve nevídanými destruktivními účinky. Požár, který zachvátil Amazonii, zničil 906 000 hektarů lesa. Podobně tomu tak bylo i v Austrálii na přelomu roku, kdy rozsáhlé požáry zničily jednu pětinu všech australských lesů a zabily přes miliardu zvířat.

V časopise Nature Communications byl 10. března tohoto roku zveřejněn článek zabývající se rychlostí úbytku a destrukce velkých lesních ekosystémů, a to s využitím rozsáhlých výpočtů z reálných dat. Vědci se obávají, že se velké lesní ekosystémy mohou nacházet na pokraji kolapsu nebo těsně před pomyslným bodem zvratu, po jehož překročení už nemusí být návratu. Požáry a kácení deštných lesů nenávratně ničí původní lesní stanoviště a výrazným způsobem snižují i druhovou diverzitu.

Výsledky studie

„Naše práce bohužel potvrzuje, že se lidská populace bude muset připravit na dalekosáhlé změny v ekosystémech mnohem dříve, než jsme původně předpokládali,“ vysvětluje dr. Simon Willcock ze School of Natural Sciences při velšské Bangorské univerzitě a dodává: „Pokud by opravdu došlo ke kolapsu výše zmíněných lesních ekosystémů, přišli bychom o místa, jež jsou významnými producenty a zdroji kyslíku, vody, potravin apod.“

Pokud se ekosystémy zhroutí, budou velmi rychle nahrazeny jinými. Je jen otázka, jestli nový ekosystém bude schopen plnohodnotně nahradit funkce toho předchozího. V případě amazonského deštného lesa bychom mohli být do 50 let svědky dosažení tzv. bodu zvratu, z něhož již není návratu, a původní ekosystém deštného lesa by se mohl postupně začít měnit v savanu s roztroušenými stromy a travními společenstvy. Je pravděpodobné, že by společně s touto přeměnou došlo ke snížení produkce kyslíku i ke snížení pojímání oxidu uhličitého, které v současné době zajišťují rozsáhlé deštné lesy.

Co můžeme dělat?

Celá řada již dříve publikovaných studií poukazuje na to, že jsou ekosystémy, v nichž žije velké množství rostlinných a živočišných druhů ve vzájemných vazbách, odolnější vůči nenadálým změnám. Naopak ekosystémy s jedním nebo dvěma vůdčími druhy jsou ke změnám a zničení mnohem náchylnější.

Příkladem vůdčího druhu, který má naprosto zásadní vliv na chod celého ekosystému a utváření krajiny, mohou být např. afričtí sloni, kteří jsou významnými přenašeči semen na dlouhé vzdálenosti. Hrají roli i v rozšiřování jiných živočišných druhů a během svých dlouhých migračních poutí utvářejí krajinu. Pokud by tato zvířata vymřela, bude to mít na podobu africké krajiny nevídaný dopad v relativně krátkém čase.

Naopak v ekosystémech s bohatou druhovou diverzitou, v nichž organismy žijí ve vzájemně propojených vztazích, nemusí mít nutně ztráta jeho druhu fatální následky. Na jeho místo totiž může nastoupit druh jiný, a zaplnit tak vzniklou mezeru v již fungujících potravních vztazích. Pravděpodobnost, že se takový ekosystém dostane do tzv. bodu zvratu, je výrazně nižší.

„Náš výzkum tak dává za pravdu ekologickým organizacím, které se snaží zabránit ničení životně důležitých ekosystémů a zachovat pestrou druhovou paletu rostlin a živočichů, kteří na těchto stanovištích žijí,“ vysvětluje profesor geografie a environmentalistiky John Dearing ze Southamptonské univerzity a dodává: „Před vyhodnocením dat z našeho výzkumu jsme intuitivně předpokládali, že rozlohou velké ekosystémy mají ve srovnání s těmi menšími o něco delší životnost. Naprosto neočekávané ale pro nás bylo zjištění, že pokud nezačneme konat, mohou i ty největší a nejvýznamnější ekosystémy doznat destruktivních a nenávratných změn v horizontu několika málo desetiletí.“

Text: David Hainall