Žere dugong lidi?

Ponor, který měl být tak trochu oproti jiným mimořádný. Místo denně navštěvovaných korálových atolů hemžících se pyskouny, kanici, klipkami, bičonoši a čtverzubci měla přijít změna. Již jen ta hloubková. Každý předchozí ponor jsme padali do deseti, patnácti či i více metrů, plán dnešního dne – metrů pět.

Korálové podloží jsme vyměnili za písek občas narušující drobné porosty zakrslé trávy. Navíc jsme se i vzdali posledního možného obleku, vyjma šortek, abychom neuráželi arabské dámy koupající se dokonale ukryté, včetně vlasů, v přiléhavých hábitech. Chápu myšlenky a důvěru ve víru, nechápu ale osobní pocit a potěšení z koupání ve vodě, které jsme u břehu naměřili nepochopitelných 40 (!) stupňů Celsia. Je pravdou, že tento úkaz jsme hodnotili v deseticentimetrové hloubce Rudého moře a v metru teplota již povážlivě klesla na ‚pouhých‘ 36 stupňů. V pětimetrové hloubce stále třicet.

Cílem dnešního rána jsou želvy. Vyhlášená lokalita, kde se tito poutníci oceánů nechávají unášet proudy ke šťavnaté travičce a bez skrupulí se jí krmí. Ve vodě, která mi připadá, že snad začne v nejbližším okamžiku vřít a k tomu v místech, kde si jeden z mnoha egyptských hotelů uzmul právo na tento mokrý svět a bez ohledu na život v něm je zkonfiskoval. Místo, kde po tisíciletí chodily želvy odpočívat a uždibovat mořskou trávu, člověk proměnil ve slunné letovisko.

Jeden z miliónu případů, kdy se nerespektují mořské a budují se turistické pokoje, hloubí bazény, podél kamenných chodníků vysazují palmy a denně zametá písek od nečistot v podobě vyplavených úlomků lastur či korálů v obavě, co kdyby si náhodný americký turista zabodl střípek ostré lasturky do palečku…

Zářný příklad lidského rozmachu, který naštěstí neměl až tak negativní dopad na výskyt oblíbených mořských tvorů. Se vší pravděpodobností se počet želv snížil, ale stovky koupajících se, šnorchlařů a několik potápěčských skupin s denním cílem najít alespoň jednu želvu svědčí o tom, že jsou zde pořád.

Mohutné želvy s přisátými a až vlezle dotěrnými štítovci jsou v neustálém obležení funících plavců, kteří se snaží z posledních sil doplavat do pětimetrové hloubky a podívat se obrněncům do očí. Rozvířený písek chvílemi karety doslova zahalí a zklamaní plavci pak zoufale krouží na hladině jako smečka slídících psů, aby objevili kus maskovaného pancíře - bod svého neutuchajícího zájmu.

Několik objevených plachých rejnoků kytarových či leopardích návštěvě rukama a nohama plácajících suchozemců, naklonění nejsou a mrsknutím ploutví mizí.

Jen oblaka písku

Plaval jsem dnes za doprovodu své dcery Lucie a kameramana Zdenka až do dvanácti metrů. Úmyslně jsme se vzdálili z malých hloubek, abychom se tak vyhli největšímu náporu po želvě dychtících turistů a v naději, že větší hloubka již nedovolí necvičeným šnorchlařům se jen tak lehce zanořit, jsme pátrali po osamocených želvách. Mohutný oblak písku a zvířeného sedimentu by mě v jiné situaci odradil a velkým obloukem bych jej minul. Dnes mě něčím přitahoval a lákal.

Zavelel jsem skupině a zamířil do zvířeného sedimentu, který dosahoval do výšky několika metrů. Otočil jsem se a sotva viděl svou dceru, která se mě držela jako klíště s cílem mě v žádném případě neztratit. Mohutné ústrojí připomínající lunárního robota Zdenkovy kamery jsem už neviděl.

„Takový oblak prachu by snad mohli rozvířit neohrabaní potápěči, ale na začátku ponoru na břehu žádní nebyli a do vody jsme šli přece jako první,“ říkám si. „Želva byla taktéž příliš i s úctou k rozměrům místních velikánů malá na to, aby zpustošila takové velké území. Možná se v písku ‚tetelil‘ obrovský rejnok. Kdo ví.“ Přemýšlím a kroutím hlavou na všechny strany, abych původce spatřil.

Tak, jak se z ničeho nic oblak písku objevil a my do něj vplavali, po pár metrech zmizel a voda byla s ohledem na pískové dno opět průzračně čistá. Škoda.

Otáčím se a jako by z nějakého hororového filmu se z tajuplné mlhy vynořovaly stíny netvorů, objevovali se i mí dva průvodci. Bubliny rozrážely hustý písek a strašidla začala vystupovat do našich světů.

Pokyneme si. Vím, že oba mají tolik zkušeností, že můžu okamžitě začít stoupat do menší hloubky, kde se v dálce dvaceti metrů nahromadil další ‚mlžný‘ oblak.

Mizím i v něm v očekávání něčeho velkého a tmavého, do čehož musím v takovéto nulové viditelnosti, kdy jsem si neviděl téměř ani na svůj fotoaparát, zákonitě narazit. Překvapuje mě trochu dno. Je rozryté jako pole na pokraji Buchlovských lesů, které před chvílí rozorala skupina nenasytných štětináčů. Jako kdyby se tu pár vteřin před námi přehnala divoká prasata. Krátery a opět navršené hromady písku mi ale nepřipomínaly vůbec nic. Natož podmořského tvora, který by takovou práci odváděl.

Zklamání přišlo v zápětí. Písek se opět rozplynul a já jen marně a zoufale skláním hlavu k počítadlu pořízených snímků s číslovkou – nula. Automaticky zamířím k dalšímu nedalekému oblaku a jen se ještě ujišťuji, že jsme všichni. Dceru mám za sebou, ale Zdeněk jasně signalizuje, že už ‚těch sraček‘ má po krk a plavě někam jinam. Mávneme na sebe a jdeme si každý svou cestou. Já opět mizím v neprostupné bílé kaši následovaný svým buddym. Historie se opakuje a krom dna, které snad nese známky kobercového bombardování z nedaleké dělostřelecké baterie, opět nic. Po minutě vyplouváme ven, do čisté vody a já rázně ukazuji, že se otáčíme a opouštíme tento nevídaný kraj. Hloubka devět metrů a já trochu ztratil přehled, kterým směrem je vlastně břeh. Zvednu hlavu, abych našel slunce a trochu se zorientoval a v okamžiku ztuhnu. V zápětí, aniž bych na vteřinu zaváhal, zajásám. Myšlenkové pochody se hrnou jako o závod a aniž by mi daly šanci je srovnat a uspořádat, tlačí se na povrch. Jako by každá nová myšlenka byla tou nejdůležitější.

„Hlavně neutíkej…, prosím tě, zůstaň…, aspoň pár snímečků!“

Dugong - dugong

Snad jsem dnes tento týden nikomu a ničemu neublížil, mé přání bylo splněno. Monstrum doposud se houpající v ostrém poledním slunečním svitu se prohnulo a obrovský válec se začal rychle zanořovat. Před samotným dnem trochu zbrzdění, srovnání těla a vedle mě, bez sebemenších známek strachu ‚přistál‘ dugong. Mohutná mořská kráva, kterou jsem odhadoval na délku ke čtyřem metrům, zabořila svůj mohutný čumák do písku a začala z něj vytrhávat celé trsy trávy. Blesky dvakrát vystřelí a já dělám první spěšné fotky. Vím, že z nich víc nebude. Jsou to jen ilustrační snímky, nepoužitelné a určitě i nekvalitní. Pouze pro kamarády a pro případ, kdyby tento šedivý obr měl svým způsobem tak trochu odpor ke slávě a popularitě díky paparazujícím fotografům.

Musel jsem ale moc poslouchat maminku, protože mé pátrání v neprostupných oblacích sedimentu se vyplatilo, já našel zdroj a jeho původce a navíc – herce, který se rozhodl, že svou dnešní vegetariánskou žranici věnuje jen mně.

Předbíhám dugonga a dostávám se před něj. Neměl jsem s tím až takový problém. Nijak se mou maličkostí nevzrušoval a klidu si chroupal mladou, křupavou a zajisté šťavnatou travičku. Každým zabořením masitého rypce do písku rozvířil oblaka prachu a posunul se o půl metru vpřed. Čekám na moment, až zvedne hlavu, sousto přežvýká a dříve než hlavu opět zaryje až ke kořínkům trávy, zmáčknu několikrát spoušť. Kontroluji clonu a čas a raději snímek ještě více ztmavuji a číslo ‚zatmění‘ zvedám. Posílím blesk o další čtvrtinu a zmohutním tak výboj. Touto kombinací docílím větší ostrosti a barevného kontrastu výsledného snímku. Nic nového, žádný světový objev. Jen praxe, rutina a má oblíbená fotka.

Shůry, jako nebeská letka žlutých andělů či spíše povedená partička pruhovaných ďáblíků se přiřítila skupina čtyř kranasů. Vytipovali si moment, kdy dugong vyrval velký kus trávy a bez zaváhání se vrhli pod jeho tlamu. Drobní paraziti, lidským okem nepostřehnutelní korýši či v písku zavrtané rybky se nyní stali pochutinou mnohem dravějších kolegů mořského potravinového řetězce.

Skupinu kranasů vedl dominantní a nejrychlejší jedinec. Vždy se přiřítil jako první a sotva mu jeho o polovinu menší ryby, tvořící loveckou a údernou jednotku, stačily. Když se dugong na chvíli přestal pást, zmizeli za jeho záda, či obrovskou ocasní ploutev. Mnohdy se jen něčeho lekli a odplavali až pod hladinu moře.

Ležel jsem bez pohnutí v písku, metr od přežvýkavce, a čekal na vhodný snímek. Dugong se bez jakéhokoliv varování postavil na prsní ploutvičky, odrazil a zamířil k hladině. Překvapil mě. Já tak ztratil šanci jej dohnat a udělat si snímek u hladiny. Než jsem se zvedl a vystoupal, dugong se dostatečně nadechl a opět zanořil.

Úplně jsem zapomněl na dceru a jako ‚vzorný otec‘ jsem netušil, kde se doposud nacházela. Naštěstí s vědomostmi zkušeného ‚potápky‘ byla pořád za mnou a potkali jsme se na hladině. Chtěl jsem již říct vše, co vím a sdělit jí všechny možné informace a zážitky, žel mě předběhla:

„Tati! Nežere to lidi?“ houkla na mě sotva popadající dech.

Chtěl jsem odpovědět a něco chytrého říct, ale začal jsem se tak řehtat, že jsem si párkrát lokl slané vody. Jen jsem si nasadil náustek, otočil palec směrem ke dnu a zahučel: „Jdeme dolů!“

Dugong se s každým novým zanořením posunul o dalších několik desítek metrů a já měl co dělat jej dohnat.

Po chvilce jsem již vychytal, jak dlouho se bude pást a stopoval mu čas. Uplynulo vždy pět až sedm minut a dugong se zvedl. V klidu a beze spěchu lehce mával masivní ploutví, která spíše připomínala ploutev nějakého mladého keporkaka. Na hladině se nadechl a chvíli na ní zůstal ležet. Visel jsem nehybně vedle něj a snažil se ho co nejméně rušit. Mnohdy jsem se přiblížil až na dotek a sledoval jeho miniaturní růžové ‚prasečí‘ očičko, které si mě s opatrností poměřovalo taktéž. Dugong ve vodorovné poloze snad i na chvíli usnul. Přestal se hýbat a já si vzpomněl na nádechovou školu Dana Exnera a můj ‚freedivingový‘ kurz. Možná jsme tuto techniku právě okopírovali od savců pohybujících se dlouhé minuty pod vodou. Dugong snad jen zpracovával vzduch, futroval jej do každé možné části v těle a připravoval se na dlouhé zanoření. V posledním okamžiku, kdy jeho tělo bylo připraveno k potopení, se ještě naposledy zhluboka nadechl a začal klesat ke dnu.

Šetřil energií a bez sebemenšího pohybu ploutvemi nechal své těžké tělo klesat volným pádem. Klesal jsem vedle něj a užíval si rozkoše z těsného kontaktu s mohutným tvorem.

Více jak hodina ponoru začala být znát. I když v malé hloubce a s neustálým ‚jojo‘ vynořováním a zanořováním jsem spotřebovával mnohem více neustále chybějícího vzduchu. Svou únavu hlásily i blesky a nestíhaly se dobíjet. Mám již dvě stě snímků a to nepočítám ty, které jsem okamžitě smazal. Blesky, ti věčně trápící, ale nezbytně nutní partneři fotografů, potřebovaly ‚break‘ a za pomoci dvou drobných vidliček se taky konečně najíst z blahodárného proudu energie.

Dugonga opouštím s nepatrným zbytkem vzduchu a než uplaveme půl kilometru k pláži, musím dceři sebrat zálohový regulátor, abych neplaval potupně na hladině.

Úžasný ponor mě dostal a, ač nerad upadám do euforie a nadšení, nedalo mi to. S dcerou, která se každou minutou s mořskou krávou odvažovala a nakonec i s dugongem pro fotku pózovala, jsme si překotně vyměňovali zážitky.

Je příjemné, že i v tak blízkých vodách, jakými je Rudé moře, se dají prožít nezapomenutelné chvíle. Létám za žraloky po celém světě, v Mosambiku naháním velryby a manty a kousek za ‚kopcem‘ – dugong. O to víc je zážitek silnější, když se dozvídám, jak často se zde tito líní ale ohrožení savci vyskytují.

Ukazuji snímky potápěčskému průvodci, který nás k lokalitě přivedl. Je nadšený stejně jako já a já jen nahlas přemýšlím, jaká je pravděpodobnost jej tady zítra znovu najít:

„Ahmede,“ oslovuji štíhlou, sportem vycvičenou postavu arabského vzhledu, „jaká je šance? Jednou za týden? Či spíše za měsíc?“

„Je jich tady celkem hodně,“ překvapuje mě. „Je to jejich oblíbené místo a často sem chodí. Ale je to velká náhoda.“

„Takže?“ jsem netrpělivý.

„Já se tu potápím často. I několikrát týdně a najdu ho tak jedenkrát za rok. Za tři roky dvakrát!“

Tak si říkám, jaká je to pravděpodobnost?

Richard Jaroněk